Návrat k vodě

Za oknem je bílo a fučí ledový vítr. Třeba vás povídka o horkém létě, vodě a koupání aspoň trochu zahřeje.

,,Mami, koukni, je to hezká bábovička?"

Okamžitě jsem odhodila časopis, stejně jsem jen listovala sem a tam, aniž by mě některý z článků doopravdy zaujal. Zvedla jsem se z deky, abych mohla lépe obdivovat dílo své tříleté dcery. Viktorka seděla v mokrém písku, s velkým zaujetím plnila a vyklápěla formičky a hotové pískové dortíky zdobila kvítky sedmikrásek.

,,No, Viki, to je nááádhera. Hned bych jednu bábovičku snědla, můžu?"

A předváděla jsem, jako že ochutnávám jednu, pak druhou, spokojeně si poplácávám po břiše a říkám: ,,Mňam, mňam, to je ale dobrota!" Viktorka se smála a pomněnkové oči jí zářily radostí.

Znovu jsem ocenila Petrův skvělý nápad vytvořit na zahradě pod chatou maličký rybníček s docela maličkou soukromou plážičkou. Pro Viktorku, kterou to k vodě doslova táhne, v horkých dnech ideální místo na hraní. Velká mělká louže vysypaná bílým pískem, částečně zastíněná vysokou olší v rohu zahrady, voda přímo ze řeky. Nápad jednoduchý, ale k nezaplacení!

Zahrada u chaty bývala vždy oplocená jen ze tří stran, její přirozenou dolní hranici tvoří řeka. Sotva se Viktorka začala batolit, postavili jsme plůtek i podél břehu. Stále jsem byla posedlá kontrolou, jestli dvířka, vedoucí ke kamenným schodům do vody a malému dřevěnému molu s uvázanou pramicí, jsou pečlivě zavřená. Nemohla bych za žádnou cenu riskovat, že se malá dostane v nestřeženém okamžiku k řece.

Na chatě býváme každý rok celé léto, Petr odtud dojíždí i do zaměstnání. Nemá to daleko, do města je to sotva dvacet kilometrů. Nejraději bych tu byla pořád. Možná tu časem pořídíme nějaký domek.

Viki přerušila mé sny o bydlení na vesnici: ,,Mami, můžu plavat?"

,,Za chvíli přijede tatínek z práce, půjdete spolu."

,,Ty nechceš plavat?"

,,Ne, víš dobře, že já nechci plavat!" odsekla jsem důrazněji, než jsem zamýšlela.

Ale chci! Samozřejmě, že chci. Často myslím na to, jak jsem u vody - a ve vodě - trávila jako holka celé prázdniny. Jezdívaly jsme se sestrou Lenkou k babičce a chodily jsme se koupat do rybníka. S rodiči jsme jezdili k moři a po kempech v Čechách. Přes zimu ve městě jsem byla v bazénu pečená, vařená, přihlásila jsem se i do plaveckého oddílu. Babička říkávala: ,,Naše Martina, to je taková kachna, z vody ji nemůžeme dostat." Vzpomínám na to, jak bylo krásné, osvobozující... a tak snadné, ponořit se a plavat. Škoda, že teď už to nedokážu.

Zazvonil mobil. Volal Petr, že se zdrží asi hodinu. Šly jsme s Viki do chaty na svačinku, chvíli jsme na verandě prohlížely obrázkové knížky, ale její zájem směřoval jinam.

,,Mami, půjdeme jenom na loďku?"

,,Ne."

,,Mamí, né plavat. Jenom na loďku."

Nakonec, proč vlastně ne? Na loďce jezdíme s Petrem každou chvíli, nic na tom není. Pádlovat zvládnu snadno, proud je tu mírný.

,,Tak dobře. Ale vezmeš si rukávky i kruh."

Viki vypískla radostí, nadšeně zatleskala a hned se navlékala do potřebné výbavy. Sešly jsme k řece a opatrně nasedly do loďky. Viki jsem usadila raději na dno, nechtěla jsem, aby seděla sama na sedátku, obvykle ji přece držím, když jedeme ve třech. Pak už stačilo jen odjistit loďku a zlehka odrazit od mola.

,,Viki, nemáš klobouček. Sluníčko moc pálí, bez něj nemůžeme."

Asi zůstal na písku. Je to jen pár kroků odsud. Rychle jsem zhodnotila situaci.

,,Budeš sedět, ani se nehneš, ano?"

Hrábla jsem na dno loďky pro řetěz s kovovým kroužkem na konci a natáhla jsem se zpátky, abych ho navlékla na tyč, přidělanou pro tento účel. Dosáhla jsem tak tak, pramice se zahoupala. Jak jsem se snažila udržet rovnováhu a co nejrychleji vystoupit, nechala jsem se zmást zacinkáním kroužku o tyč. Nevšimla jsem si, že jen sjel podél ní do vody. Vyskočila jsem na molo. Odrazem jsem loďku odstrčila, ale to jsem v tu chvíli ještě netušila. Jako o závod jsem přeběhla k pískovišti a s kloboučkem v ruce zpátky.

,,Sakra!"

Loďka byla od mola snad jen metr. Natáhla jsem ruku, co nejdál to šlo, ale už se mi ji nepodařilo zachytit. Začala mě ovládat panika. Sestoupila jsem po schodech a popošla několik kroků v naději, že k pramičce dosáhnu. Bezvýsledně. Jakmile mi bylo vody o kousek víc než nad kolena, musela jsem okamžitě ven. Zmobilizovala jsem poslední zbytek zdravého rozumu, vrátila se na zahradu pro hrábě, přičemž jsem neustále pokřikovala na dceru, aby hezky seděla a nebála se. Teď vím, že to bylo celkem zbytečné. Klidně seděla, úplně spokojená. Jediný, kdo se bál, jsem byla já.

Nemohla uběhnout snad ani minuta, proud byl opravdu mírný a poponesl loďku jen o pár desítek centimetrů, přesto jsem na její okraj nedosáhla ani s těmi zatracenými hráběmi. Chyběl možná metr, ale dál do vody jsem prostě nemohla. Panika nade mnou zvítězila. Začala jsem brečet a hystericky pobíhat po břehu.

,,Pane Kuneši, prosím, můžete sem jít?" napadlo mě přivolat souseda. Nalepila jsem se až k plotu, oddělujícímu naše pozemky, a volala ze všech sil. Okno v Kunešovic chatě bylo pootevřené a záclonka lehce povívala ven. Nikde však ani živáčka.

Vrátila jsem se k řece. Pramice neplula rychle, přesto byla zas o pár metrů dál. Vlezla jsem do vody a šla, až mi byla pod zadek. Otáčela jsem se v naději, že ve stráni nad chatou uvidím Petra. O co byla Viktorka dál ode mě, o to blíž k nedalekému jezu. Strach mě ochromoval, ale věděla jsem, že se musím potopit a plavat. Ledová, černá voda mě svírala kolem boků. Zavřela jsem oči a čekala, že mě opět pohltí.

*******

Byl horký den, stejně jako ten dnešní, a se sestrou a rodiči jsme si užívali víkend v kempu na Slapech. Mně bylo čerstvě patnáct. O rok starší Lenku víc bavilo opalování. Předstírala, že si čte, ale dobře jsem viděla, že po očku sleduje kluky na volejbalovém hřišti. Mně se chtělo pořád plavat.

,,Mami, půjdeme do vody?"

,,Ne, vždyť jsme sotva oschly."

,,Tak jdu sama."

,,Martino, nejdál k bójce! A zamávej, když na tebe budu koukat."

,,Jasně, jako vždy."

A už jsem pelášila do vody. Chvíli jsem plavala jak o závod, chvíli jsem se potápěla nebo se nechala jen tak pohupovat na hladině. Všimla jsem si, že se maminka postavila a dívá se mým směrem. Zamávala jsem jí a ona mně. Chtěla jsem se trochu předvést, tak jsem dělala pod vodou kotrmelce a vystrkovala nohy ven. Ujistila jsem se, že se pořád dívá, a vymýšlela jsem další skopičinu. Jak jsem začala prudce kopat, nohou mi projela ostrá, řezavá bolest, která mě okamžitě zaskočila natolik, že jsem zajela pod vodu a pěkně si lokla. Chtěla jsem plavat zpátky ke břehu, ale stačil sebemenší pohyb a silná křeč mi opět zkroutila nohu, nebyla jsem schopná ji vůbec ovládnout. Zjištění, že voda už není můj spojenec, ale nepřítel, mě úplně ochromilo. Prskala jsem kolem sebe a plácala rukama. Maminka mě určitě registrovala, ale smála se s nějakou mladou paní, jen krátce mávla mým směrem a dál se věnovala rozhovoru. Chtěla jsem volat, křičet ze všech sil, ale nešlo to. Voda, vždy tak příjemně osvěžující, povznášející a mazlivá, ukázala svoji druhou tvář. Najednou byla ledová, černá a těžká. Tak těžká! Mami, slyšíš mě, potřebuju tě tady... Síly mě opuštěly. Ještě jsem mohla vnímat, jak maminka rozčileně rozhazuje rukama, něco křičí a tatínek běží ke břehu. Oni už to ví! To bylo poslední, co mi s jistou úlevou prolétlo hlavou. Pak mě nekonečně temná a krutá hlubina pode mnou pohltila...

*******

Aniž bych otevřela oči, udělala jsem první tempo. Pak druhé. Ruce, nohy, celé tělo jako by nebylo moje. Pohybovalo se jako robot, kterého naprogramovali, aby plaval. Svíral mě obrovský strach, ale bylo jasné, že musím dál. Třetí tempo, čtvrté. S každým dalším jako by mrazivé sevření povolovalo. Páté, šesté, sedmé. Ruce i nohy začínaly poslouchat, pohyby byly snažší a snažší. Osmé tempo, deváté... Zalapala jsem po dechu. Neuvědomila jsem si, že jsem celou dobu hrůzou sotva dýchala. Otevřela jsem oči. K Viktorce už to bylo jen kousek. Když jsem se chytila okraje loďky a pohladila ji po ručičce, plakala jsem radostí, úlevou, štěstím, prostě vším. Dokázala jsem to!

Bylo mi jasné, že do loďky nevylezu snadno, aniž bych do ní nabrala vodu, pokud nedosáhnu nohama na dno. Postrkovala jsem ji po malých kouscích k mělčině a Viki nadšeně štěbetala o svém nejnovějším zážitku.

,,Martino! Martinóó!" ozval se vylekaný křik. Petr právě proběhl zahradou a rovnou v oblečení se chystal vrhnout do řeky.

,,Ahój," zamávala jsem mu z vody.

Zarazil se. Nejspíš už ze stráně zahlédl pramičku a v ní samotnou Viktorku. Mě si nevšiml. Celých deset let, co se známe, mě ve vodě neviděl, proto mě tam ani nehledal. Zíral na mě jako na zjevení, ale jakmile se vzpamatoval, hupsl z mola, tak jak byl, a krauloval k nám.

,,Jó! Věděl jsem to! Věděl jsem, že to nakonec půjde," dával najevo radost z toho, že jsem se znovu naučila plavat. Vyhoupl se do loďky a podával mi ruku, aby mi pomohl nasednout.

,,Kdepak. Poplavu vedle vás."

A zatímco se pomalu vraceli k chatě, plavala jsem vedle nich a za nimi a před nimi, na zádech, na břiše, na hladině i pod ní. Mazlila jsem se s každou vlnkou a nemohla se nabažit. Petr s Viki na klíně už dávno seděl na molu a s úsměvem mě sledoval.

,,Zavoláme maminku ven, už máme hlad, viď? My máme hlad, my máme hlad," dobíral si mě a malá se k němu přidala jako ozvěna.

Tak jsem doplavala k mým dvěma nejmilejším lidem na celém světě, abychom šli společně domů. Do vody se můžu vrátit, kdykoliv budu chtít. Na to, abych dohnala těch čtrnáct let na suchu, mám ještě skoro celé léto.