Jak jsem soutěžila o titul Železný muž

Nikdy (vážně nikdy!!!) neříkejte nikdy. Nemůžete totiž nikdy vědět, kde se zčistajasna můžete ocitnout.

Byla slunečná sobota, nádherné teplíčko, den jako vyšitý na pořádné lenošení. Někdy ale musím do práce i o víkendu, což byl zrovna tenhle případ. A ještě ke všemu na odpolední směnu! Napadlo mě, že pojedu na kole, abych si pěkného počasí užila. Mám to pět šest kilometrů, žádná dlouhá štreka. Po hlavní silnici se mi nechtělo kvůli provozu. Vzala jsem to přes louku kolem řeky. Pěšina je tam slušně vyšlapaná, jelo se mi dobře a mohla jsem se kochat.

Zhruba po dvou kilometrech pěšina ústí na klidnou vedlejší  silnici, která se proklikatí jednou vesnicí a pak už to mám do práce jen kousek. Sotva jsem vyměnila trávu za asfalt, nečekaně, až jsem se lekla,  mě předjel cyklista ve stylovém sportovním oblečku a s číslem na zádech. Nějaký blázen, pomyslela jsem si. Asi tak po minutě kolem mě prosvištěl druhý. Trochu mě znepokojila otázka, proč i tenhle člověk jede s číslem na dresu. Ale už jsem neměla čas přemýšlet nad odpovědí. Právě jsem vjížděla mezi první domky do prudké zatáčky, za kterou jsem až do poslední chvíle neviděla.

Pohled, který se mi naskytl, mě dokonale uzemnil, a to téměř doslova. Samým  ohromením jsem zapomněla šlapat a vzpamatovala se, až když se kolo nebezpečně zakymácelo. Odhadem stopadesát metrů přede mnou jsem viděla davy lidí a nad silnicí vztyčený velký transparent s nápisem CÍL. Uhnout nebylo kam a vrátit se nebylo kdy. Lidičky na pracovišti budou čekat na mé pokyny, nemohla bych přijít pozdě. Pocit odpovědnosti rozhodl. Odhodlaně, i když pohodovým tempem, jsem se rozjela cílovou rovinkou.

Ještě teď mě polévá horko, jen si vzpomenu, jak jsem se cítila. Chtěla jsem se propadnout, nevím kam, Západní Německo už není, tak někam mnohem dál. Stálo mě velké úsilí tvářit se spokojeně a nad věcí. Celý obličej jsem měla v křeči. S přiblblým úsměvem jsem koukala kamsi skrze diváky a snažila se působit dojmem, že jsem na správném místě. Pan pořadatel nevěřícně hleděl, kde se tu vzala osoba s růžovým batůžkem místo čísla, a zmateně mával praporkem. Triumfálně jsem projela cílem a jakmile jsem měla obecenstvo za zády, opřela jsem se do pedálů, co mi síly stačily, a frnk! byla jsem pryč.

Později jsem se dozvěděla, že jsem se zapojila do soutěže železných mužů. Nejspíš jsem se neumístila, protože žádnou výzvu, aby si neznámá nadějná sportovkyně přišla vyzvednout medaili, jsem nikde neviděla.