Proč dělat věci jednoduše, když jdou dělat i složitě? U docela bezvýznamných prkotin to teprve začíná.
Kraťoučkým příběhem navazuji na články To nevymyslíš a To nevymyslíš II. Některé příhody zkrátka nevymyslíte, ať máte fantazii sebebujnější. Ani ta následující není vymyšlená, je to pravda pravdoucí, namouduši.
*****
Moje známá, vedoucí výtvarného kroužku, se vydala nakoupit pomůcky na nadcházející hodinu, mimo jiné také bílé svíčky. V obchodě je měli hezky srovnané podle barev do jednotlivých přihrádek. Zeptala se prodavačky, která opodál doplňovala zboží, zda by měli nějaké celé balení, aby zbytečně nevybrala ty jednotlivě vystavené, když jich potřebuje víc.
,,To vůbec nevadí, vemte si jich, kolik chcete.“
Dobrá tedy. Nandala si do košíku osmnáct bílých svíček pro všechny své svěřence. Porozhlížela se dál po obchodě, proto jí neuniklo, že ta samá prodavačka, jakmile dokončila rozdělanou činnost, otevřela skříňku pod regálem, vyndala jednu z mnoha krabiček, otevřela ji, začala z ní vytahovat bílé svíčky a doplňovat je do skoro vyprázdněné přihrádky.
Známá nad tím zakroutila hlavou a šla ke kase. Překvapením ještě neměl být konec. Pokladní začala svíčky po dvou kusech balit do papíru. Samozřejmě neměla to hotové mrknutím oka, dávala si pěkně záležet. Mezitím její doplňovací kolegyně dokončila svoje dílo a procházela kolem s prázdným obalem od svíček v ruce. Zastavila se, zamyslela a pak se s úsměvem obrátila na známou, aby jí následně svojí upřímně míněnou nabídkou vyrazila dech:
„Slečno, a nechtěla byste tuhle krabičku, že byste si to tam mohla hezky naskládat???“
