Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Obyčejný příběh jedné rodiny VIII.

19. 08. 2017 19:00:00
I chvíle plné smutku, bolesti a trápení mají v životě svoje místo. Bez nich bychom nepoznali ty šťastné.

Osmá kapitola

Věra zjistila až po odpoledním vyučování, že má dva nepřijaté hovory od Rybářové. V kabinetu už byla sama, proto okamžitě volala zpátky. Marie jí oznámila, že se ozvali z pohřební služby, a poprosila, zda by s ní jela vyzvednout urnu s Heleninými ostatky. Samozřejmě souhlasila a domluvily se hned na druhý den.

Sotva v úterý skončila s výukou, ani nešla na oběd a rovnou se rozjela do Hradiště. Marie už na ni čekala. Stejně tak Hanička, která pro ni nakreslila několik obrázků.

,,Teto, koukni. Tady jsou mráčky a tam je maminka, viď?“

,,Ano, přesně tam je,“ spolkla slzy dojetí. ,,Jsi moc šikovná holčička.“

Pohlédla Marii přímo do očí, v nichž se zračil hluboký žal. Velmi s ní soucítila, přesto si sotva mohla představit skutečnou bolest nad ztrátou dítěte, pokud ji sama neprožila.

,,Paní Jandáková, kdyby vás to neobtěžovalo, mohly bychom pak zajet ještě na hřbitov?“

,,Jistě. Zajedeme, kam budete potřebovat.“

,,Dám Helenčinu urnu vedle manželovy, víte?“

Téměř hmatatelný smutek zaplnil celou místnost. Věra se nemohla zbavit obrovského knedlíku v krku, několikrát marně polkla. Byla ráda, že Hanička odběhla a bezstarostně si ve vedlejším pokoji cosi žvatlala. Helenu neznala, přesto cítila velikou lítost nad zmařeným životem. Položila Marii ruku na rameno a jen nepatrně stiskla. Nevěděla, jak vyjádřit svoji podporu, co říct. Žádná slova jí v takové chvíli nepřipadala dost dobrá.

Jakmile se Hanička objevila mezi dveřmi, jako na povel si obě otřely slzy a konečně se vypravily na cestu.

***

Po návratu Věra pomohla Marii do patra. Myslela, že hned pojede domů, ale překvapila ji milá nabídka, aby si s nimi dala zemlbábu s tvarohem. Teprve v té chvíli si uvědomila, jak je hladová, kromě toho při pomyšlení na oblíbené jídlo se jí seběhly sliny. ,,Ráda si dám, už jsem ji neměla, ani nepamatuju.“

Zatímco Marie připravovala jídlo na stůl, Věra se postarala o malou. Pomohla jí svléknout, společně si šly umýt ruce. Celou dobu jí v mysli běžely obrazy z dnešního odpoledne. Emoce měla silně rozjitřené. Přemítala v duchu o nevyzpytatelnosti života, o všech těch náhodách, které svedou lidi dohromady a jindy je zase rozdělí, někdy natrvalo. Když už se takové naštěstí muselo stát, je jedině dobře, že Hanička z toho ještě nemá rozum. Na hřbitově vcelku klidně přijala vysvětlení, že tam budou nosit kytičky, aby mamince nebylo smutno. Pokývala hlavou a dál svoji veškerou pozornost věnovala malým bílým oblázkům na pěšině mezi hroby.

,,Pojďte jíst,“ vyhlédla Marie z kuchyně. ,,Pak se vyrovnáme za benzín.“

,,V žádném případě! Řekla jsem, že vám s čímkoliv ráda pomůžu. Žádné peníze nechci!“

,,Ale musíte...“

,,Prosím, Marie! Opravdu ne.“

Zřejmě vycítila naléhavost a upřímnost Věřiných slov a přestala ji přesvědčovat. ,,Děkuju, jste opravdu moc hodná. Jsem vám za všechno vděčná. Napadlo mě, co kdybychom si tykaly?“

,,Beze všeho, moc ráda.“

Věra si uvědomila už během minulé návštěvy, že mezi nimi nebude velký věkový rozdíl. To jen zanedbaný zevnějšek a strhaný výraz ve tváři zavinily, že se Marie na první pohled zdála o mnoho starší. Nakonec se ukázalo, že je dělí pouhých pět let. Během jídla si uvolněně povídaly jako staré známé. Dohodly se, že si v pátek zavolají a Věra přiveze velký nákup.

,,Díky za výbornou večeři, ale už opravdu musím, doma by mě hledali,“ pronesla s nadsázkou a spěchala se do předsíně obléknout.

Hanička vyběhla a natahovala k ní ručičky. ,,Teto, přijdeš zase?“

,,To víš, že zase přijdu.“ Zdvihla děvčátko do náruče a políbila ho na obě tváře.

***

Luboš byl rád, že už je konečně pátek a odpolední jednání bylo ze strany obchodních partnerů přesunuto na další týden. Jiřinu mile překvapilo, když ji poslal domů už po jedné hodině. Sám ještě vyřídil několik telefonátů a s úlevou za sebou zabouchl kancelář. Těšil se, že Věru překvapí brzkým příchodem. V poslední době se mu zdála hodně podrážděná. Přemýšlel, že by si mohli vyjít do kina a pak by ji vzal na večeři. Začínal víkend, holky jistě někam potáhnou, byt bude prázdný. Toho by se dalo využít. Minulý víkend jí bylo špatně, když se pokusil o sblížení. Dnes by si mohli udělat hezký večer.

Počítal s tím, že Věru najde doma, ale nikde nikdo. Osprchoval se a hledal v ledničce, co by si dal k jídlu. Neustále pokukoval po hodinách a čekal, že každou chvíli zarachotí klíče v zámku. To se opravdu stalo, ale ve dveřích se objevila Monika.

,,Nevíš, kde je máma?“

,,Ráno si brala auto, hodila mě do školy. Možná jela nakoupit.“

Pustil si televizi, natáhl se na gauč a za chvíli usnul. Když ho probudil Věřin hlas, za okny už byla skoro tma. Celý rozespalý se přesunul do kuchyně.

,,Dáš si párek?“ otázala se Věra.

Hezké přivítání, jen co je pravda.

Na lince ležel sáček s rohlíky, trs banánů a dvě krabice trvanlivého mléka. Na žádný velký nákup to tedy nevypadalo. Uvědomil si, že před pár dny přijela také až večer. Pátravě se na ni zadíval. Co se to, sakra, děje? Trochu se nepohodli kvůli mladému, ale že by ji to drželo tak dlouho? Jak ji znal, chtěla si vždy problémy hned vyříkat, na nějaké trucování nikdy nebyla.

,,Mohli bychom si dneska zajít do kina. Nebo na večeři. Nejlépe obojí, co ty na to?“

Podobné nabídky vždy radostně uvítala. To samé čekal i teď. Už viděl, jak se jí rozzáří oči a poběží se do ložnice vyparádit.

,,Nezlob se, ale mám toho za celý den dost. Dám si vanu a půjdu spát.“

Luboš pocítil zklamání. Za normálních okolností by se ji snažil přesvědčit. Objal by ji kolem ramen, přimáčkl k sobě a políbil do vlasů. Věřil, že pak by jeho pozvání přijala. Okolnosti teď normální nebyly a nechtěl píchat do vosího hnízda. Myslel na Helenu, na dítě, které údajně mělo být jeho, a už mu nezbývaly síly řešit napětí mezi ním a manželkou.

Zakousl se do párku, notně vymáchaného v hořčici. O jeho plánech na večer už nepadlo ani slovo.

V deváté kapitole

atmosféra ještě více zhoustne. Příští sobotu.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.

Autor: Liběna Hachová | sobota 19.8.2017 19:00 | karma článku: 11.34 | přečteno: 489x

Další články blogera

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 7.33 | Přečteno: 261 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XII.

Klid a jistota jsou pryč jako mávnutím proutku, pochybnosti vrtají jak červíci, všechno je vzhůru nohama. Jo, tak už to v životě holt chodí.

16.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 345 | Diskuse

Liběna Hachová

Věřte nevěřte

Jsou věci a události mezi nebem a zemí... Jsou jen výplodem něčí bujné fantazie nebo se skutečně dějí?

10.9.2017 v 21:06 | Karma článku: 15.24 | Přečteno: 438 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XI.

Holka jedna nešťastná, co to zase vyvedla? Plná vzdoru, chce si žít po svém. Za pár facek od táty to přece stojí.

9.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 11.70 | Přečteno: 528 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 7.33 | Přečteno: 261 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 7.37 | Přečteno: 139 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 466 | Diskuse

Dita Jarošová

Fenomenální Jarmila Novotná...

Její hlas mne provázel v dětství, ale mnoho věcí jsem o ní nevěděla, ovzduší doby mlžilo, obrušovalo památky stejně jako jména, podobně, jako tomu bylo již v dávném Egyptě. Byly to písně "Ach synku, synku" a "Teče voda teče"...

23.9.2017 v 0:03 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 293 | Diskuse

Dita Jarošová

Svědkem doby...

Být svědkem doby znamená být pozorovatelem, nebýt lhostejným vůči okolí, vyjadřovat se k problémům a všímat si spojitostí.

22.9.2017 v 20:56 | Karma článku: 6.00 | Přečteno: 84 | Diskuse
Počet článků 40 Celková karma 11.60 Průměrná čtenost 445

Píšu různé příběhy, fejetony, krátké povídky... Možná Vás potěší. Stejně jako mě, když je vymýšlím a tvořím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.