Obyčejný příběh jedné rodiny XVI.

Dnešek je výsledkem všech našich předchozích myšlenek, rozhodnutí a činů. Kdo si co zaseje, to si také sklidí.

Šestnáctá kapitola

Celé čtvrteční vyučování byla Věra velice neklidná. Věděla, že dnes nastal zlomový den. Žáci se jí zdáli více neukáznění než jindy. Snad to bylo včerejším volným dnem. V Den vítězství všichni přivítali teplé, téměř letní počasí. Je vidět, že děcka lítala někde venku a na školu zapomněla, pomyslela si hned poté, co ze zkoušení udělila dvě dostatečné hned po sobě.

Samou netrpělivostí ani nedojedla oběd. Sedla do auta a jela do Hradiště. Bylo ještě brzy vyzvednout Haničku ze školky. Zašla do samoobsluhy, koupila několik ovocných přesnídávek, dětská pitíčka, smetanové krémy a nějaké sladkosti. Měla starost, aby malé u nich nic nechybělo.

,,Ahoj teto!“ Hanička jí vyskočila do náruče a pevně se přitiskla.

Věře takové chvilky ještě nezevšedněly, znovu a znovu ji dokázaly dojmout.

Učitelka se na ni usmála. ,,Paní Rybářová nám hlásila, že teď několik dní budete chodit ráno i odpoledne vy.“

,,Zítra určitě a nejspíš i pár dní po víkendu. Ještě uvidíme.“

Marie jí půjčila klíče od bytu, aby mohla sbalit Haničce oblečení a nějaké hračky. Malá nedala jinak a naplnila dvě velké igelitky obrázkovými knížkami, plyšovými zvířátky, nádobíčkem a dalšími zcela nepostradatelnými předměty. Věra byla ráda, že autosedačku a Hančiny lůžkoviny si odnesla do auta už ráno, když vezla Marii do nemocnice. I tak si s úsměvem povzdechla, že jsou nabalené, jako kdyby jely někam na měsíc.

Když dorazily k Jandákovým, doma byla jen Eva. Vystrčila hlavu z pokoje, jakmile zaslechla dětské štěbetání.

,,Copak to tu máme za princeznu?“

Haničku zaskočila přítomnost cizí dospělé osoby, ztichla uprostřed věty, bezděčně chytila Věru kolem boků a schovala obličejík do její sukně.

,,Neboj. Já jsem Eva. Povíš mi, jak se jmenuješ?“

Veškerý ostych byl brzy pryč. Věru mile překvapilo, jak Eva dokáže vřele komunikovat s malým děckem a zcela zaujmout jeho pozornost. Hanička si rozložila poklady v kuchyni na stůl a s nadšením je předváděla své nové velké kamarádce.

Věra se rozhodla, že k večeři připraví francouzské brambory. Chutnají celé rodině a nemusí chystat dětské jídlo zvlášť, pokud je opepří jen trošinku. Hned se pustila do práce. Až po nějaké chvíli si uvědomila, že vynechala svoji obligátní odpolední kávu. Jakmile byla plná zapékací mísa v troubě, dala vařit vodu.

Téměř ve stejné chvíli zarachotily klíče. Myslela, že přišel jen Luboš, slyšela ho zakašlat, ale vzápětí se ozval i Moničin hlas.

,,Čí jsou tady ty malý botičky?“

Vyšla za nimi do předsíně. ,,Dáte si se mnou kafe nebo čaj?“

,,Máme návštěvu?“ zašeptal Luboš.

,,Jenom jednu malou slečnu. Dala jsem se na hlídání,“ zasmála se.

Při prvním pohledu na okatou holčičku u stolu si krátce pomyslel, že už ji možná někdy viděl. Občas se stávalo, když byli s Věrou ve městě nebo po nákupech, že potkali její známé a krátce s nimi promluvili. Jen už si nevybavil, ke které mamince patřila. Usmál se na ni a s přehnaným zájmem, jak to mají malé děti rády, obdivoval její hračky. Nechtěl, aby se před ním styděla nebo se ho dokonce bála.

Monika mu zvědavě nahlédla přes rameno a jakmile holčičku poznala, přisedla k ní a přivinula ji k sobě.

,,Ahoj Haničko, my už jsme se viděly, viď? Pamatuješ si to?“

Malá kývala hlavou a spokojeně se usmívala na všechny kolem.

Jen na malý zlomek vteřiny Lubošova mysl zpozorněla, pocítil jakýsi letmý záblesk něčeho, co už znal, ale než si stačil cokoliv uvědomit, zazvonil mu mobil. Zřejmě další pracovní hovor.

Věra zakoulela očima a vstala, aby zkontrolovala brambory. Ještě chvilku a budou hotové. Opřela se o linku a promnula si spánky. Hlava se jí mohla rozskočit z usilovného přemýšlení, kdy a jak vyrukuje s pravdou ven.

***

Luboš hodil sako přes křeslo a žuchl sebou na pohovku. Tohle zřejmě bude druhá noc, kterou kdy strávil ve své kanceláři. Ta první proběhla někdy minulý rok, možná už předloni, když se protáhlo obchodní jednání do večera a pak ještě pracoval dlouho přes půlnoc u počítače.

Stále nemohl uvěřit, že se to skutečně stalo.

Ta malá holka, údajně jeho dcera, jejíž existenci se marně snažil vytěsnit ze své mysli už několik měsíců, se z ničeho nic objevila u nich doma. Nechápal, co to jeho podnikavá žena rozehrála přímo jemu za zády. Co si vůbec myslela, že dělá? Otřásl se vztekem.

Zpočátku to mohlo vypadat jako úplně běžná záležitost. Věra vysvětlila, že na několik dní nabídla hlídání kamarádce, která prý podstoupila nějakou ženskou operaci nebo co. Přišlo mu to samozřejmé, vždy bývala ke svému okolí ochotná a vstřícná.

Odklidila hračky ze stolu a před každého postavila plný talíř. Velké holky byly z té malé úplně paf, předháněly se, která o ni bude více pečovat. Vymýšlely, na co všechno si budou hrát. Už dlouho se všichni společně tak nezasmáli. Luboš sem tam prohodil něco vtipného a cítil se vážně dobře. Přesně tak to bývalo dřív, ještě před tím, než se všechno zvrtlo.

Pohoda skončila ve chvíli, kdy Monika dostala ten nápad se spaním: ,,Mami, nemusíš rozkládat gauč v obýváku. Nafouknu si matračku a Hanička bude těch pár nocí, než pustí ma...“

Věra bouchla příborem o talíř tak silně, že všichni nadskočili leknutím. Chtěla rychle něco říct, ale zřejmě vdechla kousek jídla, ozvalo se jen zasípání a vzápětí prudké kašlání. Tváře jí úplně zrudly, sotva popadala dech, ale i přesto ze sebe roztřeseným hlasem dokázala vypravit, co měla tak neodkladného na srdci.

,,Babičku! Pan doktor pustí babičku!“

Znovu se zakuckala a dcery na ni nechápavě hleděly. Zcela výmluvným posunkem jim naznačila, aby mlčely.

,,Teto, potom pojedeme zase do Hladiště?“

Věra si lokla vody a s úsměvem se obrátila k Haničce: ,,To víš, že jo. Párkrát se u nás vyspinkáš a až se babička uzdraví, zase tě odvezu domů.“

Hladiště? Co to sakra... Lubošova mysl konečně pospojovala jednotlivé indicie, které se tak neodbytně po celou dobu hlásily o pozornost.

Tohle snad nemůže být pravda!

,,Věro, můžeš na chvíli?“

Zavřeli se v obýváku.

,,Prosím tě, řekni mi...“

Věra mu pohlédla přímo do očí. ,,Je to vnučka Marie Rybářové.“

Mlčeli a mezi nimi se valily proudy nevyřčených slov. Těch pár vteřin, co stáli proti sobě, se zdálo jako celá věčnost. Všechno by to mohla být ta nejpoťouchlejší shoda okolností, jakou může život připravit. Ale nebyla, jistěže ne!

,,Marie mi řekla, že...“

,,Nechci to poslouchat!“ zařval. ,,Neměla jsi žádné právo se do toho motat!“

Měl pocit, že exploduje. Nechal Věru samotnou a utekl z pokoje pryč. Nemohl se na ni ani podívat. V předsíni se zarazil. Z kuchyně se ozýval dětský hlásek a smích starších děvčat. Rozhodl se rychle. Popadl aktovku, ramínko s oblekem a klíče od auta. Aniž by si toho někdo všiml, odešel z bytu.

Tohle už není rodina, jaká bývala. A jeho žena není ta, které tolik věřil. Chtěl být od nich pryč, chtěl být sám. Nedbaje pravidel silničního provozu, řítil se městem k Novatexu, do bezpečí své kanceláře.

Kam jinam by vlastně mohl jet?

***

Monika netrpělivě přešlapovala na chodníku a špičkou boty si pohrávala s malým zmačkaným papírkem, který tam kdosi odhodil. Nemohla se dočkat, až Erikovi vylíčí novinu, ze které se jí už několik hodin třásl žaludek a naskakovala husí kůže. Přesně od chvíle, kdy Hanička usnula po sobotním obědě a mamka si zavolala ji a Evu do kuchyně, aby jim tu horkou zprávu mohla sdělit.

Předpokládala, že Erik přijde směrem od náměstí, kde je nejbližší tramvajová zastávka, proto sebou trhla, když na ni najednou promluvil z opačné strany. Vděčně se schovala v jeho objetí.

Usadili se ke stolečku pro dva až v zadním rohu kavárny, navíc z větší části schovanému za rozložitou kapradinou ve velikém okrasném květináči. Přestože tu bylo docela rušno, měli dostatek soukromí.

,,Představ si, dnes jsem se dozvěděla, že mám nejspíš sestřičku. Teda ještě jednu kromě Evy,“ vysvětlovala rychle, když si všimla Erikova nechápavého pohledu. ,,Jistý to neni, ale ségra našla fotky, když jsem byla malá. Myslím moje ségra... jako Eva. A vypadáme fakt skoro stejně. Né s Evou...“

,,Mony, prosím tě, brzdi. Vem to od začátku. Nestačím přijímat.“

Měl pravdu, chrlila to na něj páté přes deváté. Omluvně se usmála a co nejvíc se naklonila, aby mu mohla dát pusu. Napila se a začala znovu.

Vyprávěla mu všechno hezky popořádku. Jak se u nich předevčírem odpoledne objevila Hanička na nocleh. Nejdřív byla doma pohoda a pak se něco stalo, protože táta někam odešel a máma už byla celý večer nějaká smutná. A byla smutná pořád, i když se snažila tvářit, že se nic neděje. Ale jasně, že děje, protože táta se ještě domů nevrátil.

,,Mamka nám řekla, že Hanička je nejspíš taky tátova.“

,,Tvůj táta jí měl s jinou, jo?“

,,No asi jo! Ale ona umřela, zabila se v autě.“

,,Cože? To je jak z nějakýho blbýho filmu. Je to vůbec možný?“

,,Eva hned vyhrabala fotky, na kterých jsme malý. Když vidíš mě tříletou, čtyřletou, a srovnáš s Haničkou... To je skoro jedno a to samý. A já jsem celá tatínek, to slyším dost často. Takže jo, podle mě je to pravda.“

,,A co mami?“

,,Ta tomu věří určitě.“

,,Jak to bere? Nebo to věděla celou dobu? Pořád tomu nějak nerozumim.“

,,Hm, je to trochu postavený na hlavu. Celou dobu to určitě nevěděla, až teď v poslední době.“

,,Táta se jí přiznal?“

,,Ten ani nevěděl, co je to za dítě,“ kroutila hlavou. ,,Když to zjistil, asi se hodně naštval. Proto asi odešel z domova. Ta malá teď bydlí jenom s babičkou, máma se to náhodou nějak dozvěděla a pomáhá jim.“

,,Vaši se rozvedou?“

,,Ježíšimarjá, to snad ne! Proč? Vlastně nevím...“

Znejistěla. Uvědomila si, že pádný důvod k rozvodu je nasnadě. Za tu necelou půlhodinku, co mluvila s Erikem, se jakžtakž uklidnila, teď se jí žaludek znovu bolestivě sevřel. Máma a táta. Neotřesitelné jistoty v celém jejím dosavadním životě. Na pár okamžiků si zakryla obličej dlaněmi a povzdechla si.

,,Eriku, víš, co je mi děsně divný?“

Zavrtěl hlavou.

,,Vždycky jsem si myslela, jak se mají naši rádi, bývala u nás taková pohoda. Vůbec mi nejde do hlavy, proč by měl táta jinou ženskou.“

,,Tvoje máma mi přijde hrozně fajn.“

,,No právě, ach jo.“

Erik ji chytil za ruku, přitom jí něco schoval do dlaně. Byla to čokoládová beruška v červenočerném pozlátku. Chtě nechtě se začala usmívat.

,,Děkuju, jsi hodnej.“

,,V kapse mám ještě jednu. Můžeš ji vzít sestřičce, té menší, chceš?“

,,Chci! Bude mít radost, ona je tak roztomilá. Kdybys slyšel ty její hlášky. Mám nápad! Co když ji vezmeme zejtra ven?“

,,Jasně, proč ne. Sejdeme se zase tady nebo u kašny?“

,,Klidně nás můžeš vyzvednout doma a půjdeme třeba na to velké dětské hřiště u konečné.“

,,Nemůžu přece přijít k vám! Zbytečně bys zase dostala sodu.“

Krátce se zamyslela a přitom si ukazováčkem pravé ruky promnula spánek, jak to měla ve zvyku. Pak povytáhla obočí a nasadila rošťácký úsměv, alespoň tak ho Erik nazýval, velice dobře si vědoma, jak moc se mu líbí.

,,Jen klidně zazvoň. Nemyslím, že by to v takové situaci vůbec někdo řešil.“

Ve stejné chvíli, kdy si uvědomila pravdivost onoho rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, se jí najednou alespoň trochu ulevilo.

Sedmnáctá kapitola opět za týden v obvyklém čase.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.