Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu. 

Sedmnáctá  kapitola

Luboš měl za sebou téměř dvouhodinovou poradu s vedoucími jednotlivých výrobních středisek Novatexu. Po celou dobu jednání nebyl ve své kůži a sotva udržel pozornost u diskuze o optimální organizaci provozu v době letních dovolených a nedostatku skladovacích prostor při navýšení produkce.

Cítil se unavený a totálně vyčerpaný. Od čtvrtka přespával na pohovce ve své kanceláři. Až v pondělí ráno se obrátil na Petra Fišera z finančního, jednoho z členů jejich cyklistické partičky. Věděl o něm, že si stále udržuje svoji mládeneckou garsonku, přestože většinu času tráví v bytě u své přítelkyně, a do svého hnízdečka se vracívá jen občas. Luboš měl štěstí. Garsonka byla momentálně prázdná.

,,To znám, se ženskýma někdy není k vydržení. Jak mě ta moje vytočí, hned mizím,“ smál se Petr, ochotně ze svazku klíčů sundal ten správný a položil ho před Luboše na stůl.

,,Děkuju. Je to jen na pár dní,“ ujišťoval kamaráda, i když sám v tom příliš jasno neměl.

,,Hele, nedělej si s tím hlavu. Když bude nejhůř, budeme bydlet spolu. Zlom vaz.“ Mávl na pozdrav a byl pryč.

Luboš byl vděčný, že mu nemusel vysvětlovat žádné podrobnosti. To, co se v posledních dnech odehrálo v jejich rodině, ve všech ohledech předčilo i jeho nejbujnější představy. Cítil úlevu, že Věřiny časté absence v domácnosti měly jiný důvod, než tajného milence. Na druhou stranu byl v šoku z vědomí, co za tím stálo doopravdy. Jaká absurdita! Věra se tajně starala o jeho nemanželské dítě.

Ze své podstaty by rád ve všem viděl nějakou logiku. Dostihla ho minulost a on se vyhýbal konfrontaci s ní. Manželka tak učinila za něj. Kdo ji o to sakra prosil? Nedala mu vůbec na vybranou. Nezazněly žádné otázky ohledně Heleny, žádné výčitky. Žádná srdceryvná scéna věštící krach manželství, jejíž pouhá představa ho děsila, se nekonala. Alespoň prozatím.  

Kdyby tak dokázal být více soudný! Sám sebe se k tomu snažil přimět, ale marně. Na Věru byl stále neskutečně naštvaný. Na místě by byla spíše vděčnost, možná dokonce obdiv, za její nezměrnou velkorysost. Pátral ve svém nitru po špetce podobných pocitů, ale nacházel jen vztek a zase vztek. Do prdele práce!

,,Pane řediteli, máte tady dceru, můžu ji pustit za vámi?“

,,Samozřejmě, ať jde nahoru. Děkuji,“ ukončil Luboš krátký hovor s vrátným.

Ledabyle položil sluchátko, ani nezapadlo na své místo a pomalu sklouzlo na stůl. Neobtěžoval se ho vrátit. Svezl se do křesla a hloubal, co může Monika chtít. Přibližně za dvě minuty tu bude. Co mu řekne? Co on řekne jí? V každém případě byl rád, že ji uvidí. Z domova odešel téměř před týdnem, ani se nerozloučil. Jak by také v té chvíli mohl!

Monika je citlivá holka, jistě nemůže vidět svoji maminku smutnou a přišla orodovat, aby se vrátil domů. Tak nějak suverénně předpokládal, že Věra se bez něj opravdu trápí. Ale co když ne, napadlo ho náhle a ta představa zabolela. Ozvalo se tiché zaklepání a klika se opatrně pohnula směrem dolů, aby se hned na to vrátila do své původní polohy.

,,Dále!“ vykřikl netrpělivě. Byl napnutý k prasknutí.

Trvalo celou věčnost, než se dveře skutečně otevřely a nesměle vstoupila Eva.

Eva! No jistě, vrátný řekl dcera. Proč jen automaticky očekával Moniku?

,,Ahoj, tati,“ špitla.

Zjevně byla ve velkých rozpacích, což on koneckonců také.

,,Posaď se, chceš něco k pití?“ snažil se horlivou ochotou zastřít svoji nervozitu.

,,Díky, hned půjdu. Chtěla jsem ti jen něco důležitého říct.“

,,Ano?“

Vždy tak sebevědomá Eva působila nezvykle zakřiknutě. Usilovně žmoulala kapesník nebo snad nějaký papír, několikrát polkla naprázdno, než konečně promluvila. ,,Chtěla bych, abys věděl, že jsem lhala.“

Překvapeně na ni pohlédl.

,,Lhala? V čem?“

,,Není pravda, co jsem říkala o Erikovi.“

Povytažením obočí naznačil, aby pokračovala. Nebyl si jistý, co má konkrétně na mysli.

,,Nikdy by Miloše nepraštil, kdyby Miloš předtím...“

Stěží zakryl podráždění, když se řeč stočila k tomu cikánskému klukovi. Čekal nějakou zprávu nebo vzkaz, cokoliv, co by se týkalo Věry a jeho. Netrpělivě vyštěkl: ,,No? Miloš co?“

,,Kdyby předtím Miloš nepraštil mě.“

,,Prosím? Nechceš mi snad říct...“

,,Jo, tati, promiň, že jsem lhala. Prosím, dovol Monice Erika, on mě jen bránil. Nikdo jiný se mě nezastal, jenom on.“

,,Krucinál, co mi to tu povídáš! Miloš, že tě uhodil? Úmyslně? Nebyla...“

Skočila mu do řeči, hlas se jí začínal třást. ,,Myslíš nehoda nebo náhoda?“ Zavrtěla hlavou a oči se jí zaleskly. ,,Nebylo to jen jednou.“

,,Já toho grázla roztrhnu!“

,,Ne! Prosím! Rozešla jsem se s ním, už ho nechci ani vidět. Prosím, tati, nech to být.“

Dlouho se na ni díval. Pochopil, že svá slova myslí naprosto vážně. Dokáže se s tím vypořádat sama. Kývl na souhlas, že nebude do kauzy Miloš nijak zasahovat.

,,Kdyby tě nějak obtěžoval, řekneš mi to, ano?“

,,Ano.“ Netrpělivě přešlápla a upravila si kabelu na rameni. ,,Už půjdu.“

,,Co máma?“ zeptal se na poslední chvíli, než mu zmizela za dveřmi.

Velmi ochotně se vrátila zpátky. Vsadil by se, že na tuto otázku čekala.

,,Je v pohodě, aspoň myslím.“

,,Co... Hanička, ještě je u nás?“

,,Včera jsme ji odvezly. Máma s Monikou večer dělaly dort, dnes odpoledne jedou do Hradiště. Hančina babi má narozeniny.“

,,Aha. Tak to je vážně... skvělé,“ odpověděl rozpačitě. Snažil se potlačit ironický tón. Velice se ho dotýkalo, jak si rodina žije vlastním životem, aniž by strádala jeho nepřítomností. Je to přece jeho rodina!

Evě přeběhl po tváři letmý úsměv. Nevěděl, co by měl ještě říct, ona zřejmě také ne. Zvonící mobil vyřešil trapnou chvilku za oba. Rozloučili se jen mávnutím. Než mu ruka donesla přístroj až k uchu a začal mluvit, zaslechl, jak Eva mezi dveřmi říká, že by se měl určitě vrátit domů.

***

Věra odložila tašku s nákupem a mokrý deštník hodila rovnou do vany. Otřásla se zimou. Co je to v polovině května za psí počasí? Ze všeho nejdříve se chtěla převléct do suchého a uvařit si kávu, aby se trochu zahřála. Usadila se ke kuchyňskému stolu a po dlouhé době vytáhla své oblíbené křížovky. Stejně jako dřív, uvědomila si. Rychle si skrčila jednu nohu pod sebe na židli, jako by to byla ta poslední věc, která ji oddělovala od jejího starého života, jenž se během pár měsíců úplně rozsypal.

Stýskalo se jí po Lubošovi. Odešel více jak před dvěma týdny a ještě s ním nemluvila. Už několikrát držela telefon v ruce, ale pokaždé ho nakonec odložila. Rozhodla se, že jako první nezavolá. Nejednalo se přece o banální roztržku, kterých už měli během společného života stovky. Nic, nad čím se dalo jen tak mávnout rukou. Luboš jí byl nevěrný a byl otcem nemanželského dítěte. Snažila se pochopit i důvody jeho nynějšího rozhořčení. Důvody, proč od ní utekl. Jinak se totiž jeho odchod nazvat nedal.

Uvědomovala si, že se ocitli v poněkud kuriózní situaci. Svůj podíl viny shledávala v tom, že od samého počátku nedokázala mluvit s Lubošem otevřeně. Ale on s ní přece také nemluvil. A měl sakra o čem!

Schovala sešitek s křížovkami zpátky do šuplíku. Nemohla se soustředit a bylo jasné, že vůbec nic není jako dřív, byť by jí to chvílemi sebevíc připadalo. Pustila se do porcování kuřete. Holkám chutná na paprice s knedlíkem a zítra by mohla odvézt také Marii.

Myslela, že se jí šramocení v předsíni jen zdálo, ale když zasyčela voda v koupelně, bylo jisté, že jedna z dcer je doma. Mohla by ji poslat pro droždí, na které zapomněla. Rychle vyšla z kuchyně a přímo proti ní stál Luboš. Oba strnuli v momentu překvapení. Cítila, jak jí srdce prudce buší a do tváří se jí hrne horkost. Vrátil se domů, vířilo jí hlavou. Konečně! Mohou si promluvit a skoncovat s každým nedorozuměním, s každou lží.

,,Promiň, jestli ruším. Jen si sbalím pár věcí a zas vypadnu.“

Tohle čekala ze všeho nejméně.

Naprosto zaskočená, zdrcená, neschopná jakkoliv reagovat a jasně myslet, pokrčila rameny a vrátila se k vaření.

***

,,Máš to výborný,“ chválila Marie kuře na paprice. ,,Ještě si dám jeden knedlík.“

,,Třeba tři,“ usmála se Věra. ,,Hani, že ty se v tom tak nimráš?“

,,Jak by ne, secpala pytlík bonbonů!“ vysvětlovala Marie s plnou pusou. ,,Ale ty jsi nějaká přešlá, stalo se něco?“

Věra naznačila, že si popovídají, až si malá půjde hrát.

Jakmile osaměly, svěřila se, že se Luboš předešlé odpoledne objevil doma.

,,Už dostal rozum, holomek?“

Přes Věřinu tvář přelétl stín smutku. ,,Vzal si věci a zas odešel.“ Sklonila hlavu a špičkami prstů si přejížděla po čele. Po chvíli opět vzhlédla. ,,Není to jednoduché ani pro jednoho z nás.“

Marie chápavě přikyvovala.

Nějakou dobu obě mlčely.

Jako první promluvila Marie. ,,Všechno si promyslí a vrátí se, uvidíš. Chce to čas.“

,,Ale já jsem přece nic neprovedla, sakra. Zapomínáš, stejně tak i on, že všechno je následkem toho, že mě podvedl. Byl mi ne-věr-ný, chápeš to?“

Upřeně se zadívala na Marii a rozhodně čekala slova podpory. Chtěla se svojí přítelkyní sdílet opovržení nad manželovou chlípností a příkoří, která jí tím způsobil. Pobouřilo ji, že se ani jednoho nedočkala. Zdálo se, že se její společnice ponořila do vlastních úvah či vzpomínek a vše ostatní momentálně pustila ze zřetele.

V té chvíli to Věře došlo a pocítila stud nad svým výbuchem. Tato laskavá žena pochovala svoji jedinou dceru. Holčička, hrající si ve vedlejším pokoji, ztratila matku a pokud její otec nepřijde k rozumu, bude vyrůstat jako sirotek. Jak jí jen mohlo napadnout, že manželova milostná avantýra, notabene několik let stará, je tou největší nespravedlností osudu, která se jí mohla přihodit?

Osmnáctá kapitola za sedm dní opět zde.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.