Obyčejný příběh jedné rodiny XX.

V životě někdy mohou přijít chvíle, kdy naším největším protivníkem jsme my sami. Ach, ta ješitnost! 

Dvacátá kapitola

,,Je to tu prostě supééér!“ vykřikovala nadšeně Monika a pobíhala sem tam po chatě. Nejvíce se jí zamlouvala stinná teráska s posezením a nádherným výhledem. K vodě to odtud bylo jen pár metrů, ale břeh se jí zdál příliš strmý. Navrhla Evě, aby se šly projít, možná by objevily vhodnější místo ke koupání. Měla ráda, když mohla do vody vstupovat pozvolna. Sbalily si deku, pití a nějaké sušenky.

,,Dřív než za dvě hodiny určitě nepřijdeme.“

S chichotáním opustily chatu. Obě měly velikou radost, že táta zůstal od pátečního večera doma. Citlivější Monika s daleko větším napětím sledovala, jak se celá situace vyvine. Babička se zdržela až do sobotního odpoledne, proto nebylo vůbec jisté, zda přátelské a milé chování mezi rodiči nebylo jen dobře sehraným divadélkem. Velmi se jí ulevilo, když se táta vrátil domů i po té, co babičku odvezl na nádraží. Dokonce si přinesl i několik igelitových tašek. Zřejmě věci, které měl s sebou v půjčeném bytě. Zapojil se do příprav na dovolenou, naložil kola a obětavě běhal se zavazadly a sbaleným proviantem do auta, aby v neděli co nejdříve celá rodina vyrazila k přehradě.

Věra s úsměvem hleděla za dcerami. Pyšná a nesmírně šťastná, že konečně k sobě našly cestu a přestaly s věčnými hádkami. Z rozjímání ji vytrhl Luboš.

,,Všechno pití jsem naskládal do sklípku, je tam pěkně chladno.“

,,Bezva, díky.“

Opřel se o zábradlí hned vedle ní a zadíval se stejným směrem. Holky zahlédl na poslední chvíli, než zatočily na vyšlapanou pěšinu mezi chaty a zmizely z dohledu.

,,Kam šly?“

,,Hledat pláž,“ zasmála se.

,,Nejspíš na průzkum, kde najdou nějaké kluky.“

,,Možné to je.“

Sakra, vázne to, pomyslela si. Konečně chvíle soukromí, pomyslel si on. Přesunul se ještě blíž k Věře a opatrně ji položil ruku kolem ramen. Od pátku myslel na to, jak rád by se s ní znovu sblížil. Moc o to stál, ale netroufal si. Ani se nepohnula, nedala najevo žádnou reakci. Po dlouhém mlčení zabořil tvář do jejích vlasů a dlouze si povzdechl.

Otočila hlavu a pohlédla mu přímo do očí.

,,Věro,“ zašeptal a naklonil se, aby ji políbil.

Odtáhla se. Zklamaně semkl rty, sklopil pohled k zemi a prudce odkopl neexistující kamínek. Věděla, že musí podat vysvětlení.

,,Od pátku spolu mluvíme, jako by se nechumelilo. A tys ještě ani jednou nezmínil, co bude dál s Haničkou?“

Otázka ho zaskočila.

,,Luboši, moc mi na tom záleží. Tohle musíme vyřešit, potřebuju vědět, jak to bude. Jak se o malou postaráš.“

,,Jak to myslíš, postarám?“

,,Jak to říkám!“ zvýšila hlas, u ní velice nezvykle. ,,Necháš snad svoji dceru vyrůstat a dělat, že neexistuje?“

Začal rázovat po terase sem tam a prudce rozhazovat rukama. ,,Jak sakra něco takového můžeš vědět?“ zakřičel a obličej mu celý zrudl.

,,Jak ty můžeš být takový paličák! Copak to vážně nevidíš?“

,,Nebudeme o tom diskutovat!“

,,Podívej se ne mě!“ Pociťovala čím dál tím větší vztek a přestávala se kontrolovat. ,,Otoč se, krucinál!“ zaječela, když ihned nevyhověl jejímu požadavku. ,,Můžeš mi odpřísáhnout, že jsi s Helenou nikdy nespal?“

,,Proboha, o tohle tedy jde?“

Mlčky na něj upřeně hleděla a vyčkávala. Ústa měla pootevřená, přerývavě dýchala a celá se chvěla.

,,Věro, promiň. Je to už několik let... Moc mě to mrzí, vážně.“

V duchu ocenila, že se nesnažil zapírat, nicméně Lubošovu nevěru řešit vůbec nechtěla. Postupem času jí připadala čím dál tím méně podstatná. Prioritou pro ni byla Hanička.

,,Máš pravdu. Je to opravdu pryč.“

,,Myslel jsem, že to bude pryč se vším všudy.“

,,To sis tedy myslel špatně.“

Odešel do chaty, za pár minut už převlečený do cyklistického vytlačil kolo před vrátka a rozjel se po lesní cestě, aniž by se ohlédl.

Ještě dlouho stála na terase a přerovnávala si myšlenky v hlavě. Pak sedla do auta a vydala se zpátky do města.

***

Během odpoledne měl Luboš na svém kontě minimálně padesát kilometrů. Chtěl být sám a v klidu přemýšlet. Lesní cesty a málo frekventované silnice v širokém okolí mu k tomu dávaly dostatek příležitosti. Snažil se v sobě potlačit veškerou ješitnost a podívat se na situaci Věřinýma očima.

Stále ještě se bránil zcela si připustit fakt, že je Haniččiným otcem. Kdyby to tak bylo, samozřejmě, že by ji nenechal vyrůstat bez jakéhokoliv kontaktu. Začal uvažovat o zkoušce otcovství, ale nebyl si jistý, že je to úplně dobrý nápad. Věra ani holky o tom vůbec nepochybovaly. Je podoba vážně tak evidentní a směrodatná?

Usilovně šlapal do pedálů a zdálo se mu, že i mozkové závity pracují na plné obrátky. Zastavil na slunné mýtince, lehl si do trávy a zavřel oči. V duchu zaklel. Proč je tak těžké říct sobě i celé rodině, že se mýlil? Mohl by Rybářovým pravidelně přispívat, víceméně diskrétně. V tichosti sledovat, zda maličké nic nechybí. Věra by snad byla ochotná tento kompromis přijmout.

Vracel se až vpodvečer, klidný a pevně odhodlaný znovu všechno prodiskutovat a dohodnout se. Ve smířlivé náladě, příjemně unavený pomalu sjížděl po lesní pěšině k chatě. Mezi stromy zahlédl Moniku, jak běží, směje se a něco volá. Ohnula se mezi keře a vytáhla barevný míč. Luboš úplně zkameněl. Mezitím dojel až k plotu a teprve tehdy si všiml Haničky, která vesele poskakovala kolem Moniky.

Veškerá ochota k dohodě či kompromisu byla rázem v nenávratnu. Vyběhl schody na terasu, kde seděla Věra s knihou v ruce. Lekla se, když viděla jeho nasupený výraz.

,,Fakt jsem se snažil! Celý pitomý odpoledne se tě snažím pochopit! Jedu zpátky s tím, že si promluvíme, že to přehodnotím!“ Udělal krátkou pauzu, nevěřícně zakroutil hlavou a zařval: ,,A co uděláš ty? Do prdele! Musíš být pokaždý o krok napřed, co?“

Mlčela, ale pohledem neuhnula.

,,Nedalas mi vůbec na vybranou! Víš, jak mi to připadá?“

Pokrčila rameny.

,,Jako bys mi dávala nějaké ultimátum!“

,,To mě nenapadlo. Ale když to říkáš... Ano, v téhle chvíli je pro mě rozhodující, jestli přijmeš své dítě.“

Luboš se naklonil přes zábradlí, aby dohlédl až na trávník před chatu.

,,Evo! Máš tu s sebou řidičák? Odvezeš mě do vsi na nádraží.“

Během půl hodiny byl pryč a Věře prolétlo hlavou, že už asi napořád.

Dvacátou první kapitolu tu najdete opět příští sobotu.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.