Dnes jsem jela vlakem a kochala se okolní krajinou. Sice jezdím stejnou tratí často, ale ten výhled se mi neomrzí.
Moji pozornost upoutal nějaký humbuk o pár sedadel dál. Jeden cestující, už postarší pán, se rozčiloval, na co potřebuje lístek, když má Plzeňskou kartu. Paní průvodčí odpověděla, že nestačí zmíněnou kartu vlastnit, ale musí na ní mít nabité jízdné. Vedl si svou. Vždy to prý bylo v pořádku, předložit ve vlaku kartu, a najednou už není!
Průvodčí se mu trpělivě snažila vysvětlit, že při předchozích cestách ji zřejmě ještě nabitou měl, ale teď už ne. Dohadovali se hodnou chvíli. Svým způsobem mi bylo pána líto, byl zřejmě na tom, že s pořízením karty má vystaráno, a nejspíš nevěděl, že po nějakém časovém období ji musí znovu nabít. Ne pro každého je vždy lehké orientovat se ve všech těch elektronických vymoženostech, vidím to u svých rodičů, jak jsou mnohdy bezradní. Cítil se ukřivděný a bránil se, potud to chápu.
Vůbec se mi nelíbila forma jeho obrany. Ta byla celá špatně. Byl arogantní a vzteklý na průvodčí, jako kdyby si to ona vymýšlela. Přitom - a to klobouk dolů - celou dobu zůstala v klidu, jen jednou pána důrazněji napomenula, aby ji peníze neházel, ale podal. To když trvala na svém, že si musí u ní zakoupit řádnou jízdenku.
Celý vagon si pak vyslechl rozhořčené připomínky:
,,Nó, to se nedivte, že vám lidi nejezdí vlakama!"
,,To jste si pomohla,co?!"
,,To mají dráhy vzdělané lidi!"
,,Ta, co tam na nádraží poskakuje v červený čepičce, mi ani neuměla poradit!"
,,Za všechno můžou úředníci! Všechny je poslat kravám uklidit chlívy!"
Co se stalo pánovi, může se stát každému. Pochybil, byť z nevědomosti. Cestoval bez jízdenky. Šlo to vyřešit úplně jinak. Omluvit se, nechat si poradit. Paní průvodčí na něj mluvila slušně, i přes všechny jeho výlevy. On se k ní choval jako hulvát. Když došla ke mně, během kontroly jsme se na sebe usmály a ona jen protočila oči, jako by říkala: vidíte to, jo, co já tady mám? Vsadila bych se, že kdyby pán měl jiný přístup, tahle pohodová ženská by mu odpustila když už ne pár korun za obyčejné jízdné (dělá přece svoji práci), tak příplatek za koupi jízdenky u průvodčího určitě. V duchu jsem jí schválila, že mu ho naúčtovala, a řekla bych, že nejen já.
Předpisů, pravidel a nařízení je spoustu. Snadno něco zvoráme, ani nevíme jak. Říká se, že neznalost neomlouvá. Ale vždycky můžeme mít snahu chybu napravit a v klidu vyřešit. Všechno se dá nějak domluvit, když je dobrá vůle na obou stranách.