Obyčejný příběh jedné rodiny XI.

Holka jedna nešťastná, co to zase vyvedla? Plná vzdoru, chce si žít po svém. Za pár facek od táty to přece stojí.

Jedenáctá kapitola

JSME S ERIKEM V DOMAZLICICH, NEBOJ SE O ME, JSEM V PORADKU, PRIJEDEME V NEDELI. NEZLOB SE PROSIM. MONIKA

Zpráva Věře přišla během oslavy. Když ji a Luboše před šestou hodinou vyzvedával Milošův otec, Monika ještě doma nebyla. Zkusila se jí dovolat, ale marně. V bytě nechali jen tchyni, která si jako obvykle přivezla s sebou i oblíbenou zavazovací zástěru, a už zadělávala na své vyhlášené čajové koláčky, aby měla ,,děvčátka“ k snídani.

Kolem půl deváté Věru napadlo zkontrolovat mobil, jestli se Monika ozvala. Zprávu si musela přečíst dvakrát po sobě. Holka nešťastná, co ji to zase napadlo? Pěkně si to zavařila! Podívala se na Luboše. Debatovali s Milošem mladším i starším, překřikovali se a hlasitě se smáli. Popíjeli pivo a ládovali se vynikajícím grilovaným masem. Věra se rozhodla, že mu to oznámí až ráno, na věci už se stejně nic nezmění. S kapkou lítosti si uvědomila, že i mladší dcera je téměř dospělá. Vzpomněla si na Haničku. Je to skutečně tak dávno, co Monika byla stejný okatý drobeček? Roky neuvěřitelně utekly jeden za druhým a je z ní žena, která poprvé odjela se svým přítelem na víkend. Věra nechtěla ani domýšlet, jak bude Luboš zuřit, až to zjistí.

***

,,Jsou výborné, opravdu! Ať dělám co dělám, nikdy se mi tak nepovedou,“ pochvalovala Věra koláčky. Už jich snědla nejméně pět a nemohla si pomoct, sáhla ještě pro další.

,,Kde jste nechali Moniku?“

A je to tady! Eva zůstávala přes víkend u Bartoňů na chatě a babička si ustlala v její posteli. Samozřejmě věděla, že druhá válenda v dívčím pokoji zůstala celou noc prázdná. Věra neměla náladu chodit kolem horké kaše.

,,Odjela na víkend do Domažlic. Našla si kluka a jeli k jeho sestře na návštěvu.“

Luboš už byl v koupelně a teď s něčím šustil v předsíni. Dveře byly otevřené, předpokládala, že její slova slyšel. Nemýlila se.

Vrazil do kuchyně s nevěřícným výrazem. ,,Neříkej mi, že s ním odjela? Výslovně jsem to zakázal!“

,,Jo, je pryč. Poslala zprávu.“

,,Přerazim ji!“ Prohrábl si vlasy a začal rázovat sem a tam. ,,Dojedu si pro ni a normálně dostane pár facek!“

,,Kde ji tam budeš hledat?“

,,Aha! Ty abys nebyla na její straně! Mně je to jasný, věděla jsi to, viď? Tys ji pustila!“

Než se stihla obhájit, tchyně neváhala přispět svojí troškou do mlýna. ,,Ve výchově byste měli být zajedno. Když otec něco zakáže, Věruško, nemůžeš přece…“

Věra se pomalu dostávala do varu. Přestávala být soudná a přemýšlet, co říkat a co ne. Měla všeho akorát dost a muselo to z ní ven.

,,Povím vám, proč je pryč. Kvůli mně ne, nevěděla jsem o tom, že odjede.“ Luboš se nadechoval, že se do toho vloží, ale nepustila ho ke slovu. ,,Pořád jí něco zakazuje, naposledy právě to, aby vám Erika ukázala. Vždyť ta holka utekla před tebou,“ pohlédla nakonec přímo na muže.

,,S tím chlapcem je nějaký problém?“

Souběžně zaznělo Lubošovo rázné ano a neméně přesvědčivé Věřino ne.

,,Tak jak?“

Věra čekala, že by své matce měl odpovědět Luboš, ale když nic neříkal, promluvila sama: ,,Strašně mu vadí, že Erik je Rom.“

Luboš zakroutil hlavou a chytil se za spánky. Čekal, co přijde. Matčina slova mu vyrazila dech.

,,Jestli je to slušný kluk a mají se rádi, tak o co jde? Kvůli tomu tak vyvádíš? Jdi mi do háje!“

Věra nedokázala potlačit škodolibý úsměv. Lubošova maminka jí občas lezla na nervy, jen co je pravda. Do všeho neustále potřebovala vrtat. Ale teď! Zachovala se naprosto fantasticky! Její syn byl zcela opačného mínění.

,,Vy fakt nejste normální. Obě dvě!“

Uraženě odkráčel z kuchyně, přitom strčil do stolu, že oběma ženám vyšplouchla káva na ubrus. Spiklenecky se na sebe usmály.

***

,,Dojedeš po představení pro mámu?“

Žádná odpověď.

,,Luboši, proč jsi naštvaný?“

,,Ještě se ptáš?“

,,Ano, ptám. Nemáš proč se na mě zlobit.“

Ticho. Ale Věra si potřebovala jisté věci vyjasnit. ,,Jsi hrozně nespravedlivý.“

,,Já?!“

,,Jistě! Uvědom si, jak se chováš k Milošovi a jak k Erikovi. Nevidíš, jak to Moniku trápí?“ snažila se ho přesvědčit.

,,To je snad rozdíl, ne?“

,,No, právě se ti snažím říct, že v tom žádný rozdíl není. Ale ty ho děláš.“

,,Zbláznila ses?“ zařval na ni. ,,Někdo musí mít rozum! Teď se s ním někde tahá, akorát jí udělá dítě a už ho neuvidíme.“

Věra měla pocit, jako by jí něco ledového uvnitř sevřelo žaludek. Tohle je tedy ironie! Schoulila se do klubíčka a rozplakala se. Luboš na ni bezradně hleděl a nechápal, že hádka kvůli mladým mohla vyvolat tak bouřlivou reakci.

,,Prosím tě, nebreč. Snad nemusíš kvůli…“

Přerušila ho hlasitým smrkáním, pak na něj upřela pohled plný zloby a snad i nenávisti a mezi vzlyky začala vkládat jednotlivá slova: ,,Jak jen můžeš! Jak jen můžeš někoho soudit, že uteče od svého dítěte? Zrovna ty!!“

S novým výbuchem pláče se zavřela do ložnice. Zmatený Luboš vyzvedl matku před divadlem a pak strávil bezesnou noc v obýváku na gauči, zamotaný do chlupatého přehozu.

Dvanáctá kapitola bude patřit Lubošovi. Příští sobotu ve stejný čas.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.