Ahoj Liběnko, hrůzostrašnej příběh, kterej asi pokračuje a nejen tady v tom případě. Já bych se chtěl zeptat, protože tady vidím hodně žen, proč se Lenka nesbalí, když je manžel v práci (když to jinak nejde), nevezme synka a prostě neodjede (už i kvůli tomu Popradu) zpátky do Čech, pro začátek aspoň k mamince? Co ženám, které jsou týrané psychicky i fyzicky namlouvá ta jejich mysl, že zůstat bude lepší? Že nějak bylo, nějak bude, že hold to zvládnu a vydržim to a tak dále a tak dále.......? Nechápu to.

Konkrétně v tomhle příběhu Lenka zůstává ze strachu, že přijde o synka, prostě těm výhrůžkám věří. Důvody bývají asi různé, myslím si, že se ženy bojí toho, čím je jim vyhrožováno, i když je možné, že by na to v některých případech ani nedošlo, když by se vzepřely. Některé by možná neměly kam jít nebo se nedokázaly o sebe (případně ještě o děti) postarat, radši to skousnou, těžko říct.

Někdy je to těžké. Ale hezky si to napsala, Liběno

Díky, Bohunko.

Bože, je mi smutno za maminku i za dceru. Z toho bude těžká cesta ven.

Je to skvěle napsáno, Liběnko! A víš co? Mně by se líbilo pokračování.

Tomu říkám výzva! Dosud mě to nenapadlo, ale teď... No uvidíme. Vím, co bych Lence přála. Ale je to pořád na ní. Děkuju za inspiraci, Zdeňko.

Ach jo! Bohužel i takový je život, vlastně to pak ani život není, když síla a odvaha chybí.

I já si vždycky myslela, že mám na lidi "čuch", ale i ve svým pozdnějším věku zjišťuji, jak moc jsem se mýlila

Měj se moc hezky, Liběno.

Vidíš, Jitko, já mám naopak zkušenost, že s věkem se mi ten ,,čuch" spíš zlepšuje. Nebo přesněji - víc mu věřím. Je možný, že si pořádně ,,nabiju čumák", to je život, zároveň doufám, že se tak nestane. Děkuju moc za příspěvek, měj se fajn a užívej si vnoučků.

To jsou těžké věci a každá rada je drahá. Každopádně takový člověk musí v sobě nají velkou odvahu, aby dokázal z toho vztahu utéct. Krásný dny, Liběno

Každá rada drahá, máš pravdu, Ivo. Z toho se každý musí dostat sám, najde-li k sobě spřízněného člověka, který podporuje, je to o něco snazší, ale pořád hlavní díl leží na něm. Díky za Tvůj názor. Měj se fajn.

...takové věci se bohužel stávají. Těžká cesta ven...

Karmu tam máš jak vyšitou!

Ano, stávají, možná častěji, než si myslíme. Takové ženě (no, nemusí to být vždy žena) hodně pomůže, podle mého názoru, když najde člověka, který je jí oporou, dodá jí sebevědomí a může se na něj spolehnout, pak se ta cesta podaří snáz. Potkat takového člověka v životě, je výhra pro každého, nejen pro oběti domácího násilí. Díky, Jani, měj se a užívej babího léta v bažinách.

Vždycky, když si zas o někoho dalšího rozbiju čumec, si říkám, sakra, vždyť se mi od počátku nezdál(a)...

No právě! Ke stejnému závěru jsem v životě došla mnohokrát (ať se jednalo o člověka nebo situaci), proto s přibývajícími roky a zkušenostmi čím dál tím víc na tu svou intuici dám a řídím se svými pocity. Děkuju Vám.

Realita má někdy dvě tváře: ukazujeme jen to, co chceme, aby viděli druzí, ale ve skutečnosti je to třeba úplně jinak. Útěk z tohoto "bludného kruhu" může být zatraceně těžký, ale ne nemožný...

Libi

Tenhle příběh jsem si vymyslela nebo přesněji: zamíchala kousky skutečných příběhů do sebe a vznikl nový. Útěk nemožný není, ale je to běh na dlouhou trať. Díky za čtení i komentář, Pavlo, měj se hezky.

smutný ale krásně vykreslený příběh-jinak intuice a první dojem můžou být skutečně správné-pokud se přitom řídíme tím co nám říká srdce a ne naučenými povrchními frázemi které soudí lidi jen podle zevnějšku-protože ne vždy obal odpovídá obsahukarma Liběnko

Hodně dám na svoje pocity a intuici, nejen při posuzování lidí, ale i při rozhodování a podobně. Nutno říct, že jsem se občas spletla, na druhou stranu když jsem některé situace řešila pouze rozumem a intuici jsem neposlouchala, spletla jsem se daleko častěji.

Díky za hodnocení a hezký komentář.