Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dar

2. 04. 2017 22:12:06
Povídka o tom, jak někdy stačí opravdu málo a změní se úplně všechno, jak pouhé slovo může být darem nejcennějším.

Probděla skoro celou noc. Kolikátou už? Pokaždé usnula únavou a vyčerpáním, aby co chvíli zase procitla. Převalovala se a přemýšlela, k čemu je na světě ještě dobrá. Z jakého důvodu tu zůstávat? Sama, ztracená.

V pondělí časně ráno opustila svůj podkrovní byteček. Rozednívalo se a dosud ztichlá a liduprázdná ulice se nořila do namodralého letního oparu. Sotva vnímala letité, oprýskané činžáky, popelnice a nepořádek kolem nich. Chodila tudy denně, uzavřená ve svém smutku, který zaplňoval každou buňku jejího těla. Přesto zaznamenala něco, co do známého obrazu nepatřilo. Na nízké kamenité zídce před viaduktem snad ležel člověk. Ne! Něco menšího, asi zvíře. Možná mrtvé zvíře, prolétlo jí hlavou. Mrtvé jako já.

Až na pár metrů rozeznala, že domnělá mrtvolka zvířete je ve skutečnosti psací stroj. Starodávný, na takových se psávalo už za první republiky, ale čisťounký a nablýskaný. Dříve by ho shledala krásným, ale přestala už krásu vnímat. Uvědomila si, že ve stroji je zastrčený list papíru. Po několika krocích se váhavě vrátila zpátky. Naklonila se co nejblíž, aby dokázala rozluštit písmenka.

Prozradíš mi své jméno, smutná krásko?

Ušklíbla se, zavrtěla hlavou a pokračovala v cestě pod viadukt a dál přes parčík k zastávce autobusu, který ji dovezl ke krejčovské dílně. Byla precizní švadlenou, ale práce už jí nepřinášela žádnou radost. Odpoledne, když se vracela, bezděčně pohlédla na místo podivného nálezu. Bylo prázdné. Ovšem následující ráno tam stroj zase byl. Za původní text přibylo slůvko Prosím. Usmála se své pošetilosti a naťukala Markéta. Jako zázrakem tato zvláštní událost dokázala zažehnout jiskřičku jejího zájmu. Během šití přemítala, kdo, komu a proč takto píše, jedná se snad o nějaký žert? Zrychlila, když při zpáteční cestě procházela pod viaduktem, ale stroj byl pryč.

Další ráno se vypravila o půl hodiny dřív, ale jak se ukázalo, i to bylo pozdě, nikoho nezahlédla. Přečetla si další řádek.

Díky, Markéto. Já jsem Adam. Proč jsi tak smutná, když na světě je tolik radosti?

Rozhlížela se, kde by mohl být schovaný. V okně naproti lehce povívala záclonka, ale nikde nikdo. Zdálo se jí, že dělá naprosto absurdní věc, přesto odepsala.

Už nemám žádnou radost. Ztratila jsem velkou lásku.

S překvapením si uvědomila, že pocítila zvláštní neklid, který nebyl vůbec nepříjemný a skoro už na něj zapomněla. Těšení. Ano, těšila se na další den. V noci se přehnala prudká bouřka a ještě ráno lilo jako z konve. Zídka zůstala prázdná. Pršelo i v pátek a pak celý víkend.

Myslela si, že tenhle víkend už na světě nebude. Byla rozhodnutá se vším skoncovat. Konec trápení. Konec bolesti. Jenže to bylo ještě před tím, než se objevil ten stařičký Continental. Celou sobotu a neděli seděla v bytě, pozorovala kapky, jak stékají po okně, a věděla, že teď nechce umřít. Protože v pondělí už možná pršet nebude a on bude stát na zídce. A na bílém listu papíru bude vzkaz. Vzkaz pro ni. Potřebuje si ho přečíst a potřebuje zjistit, kdo je Adam a proč jí vůbec píše takovým zvláštním způsobem.

Mračna se protrhala už v neděli odpoledne a v pondělí skutečně po dešti ani památky. Dříve se ploužila jako stín, toho rána ulicí div neběžela. Byl tam.

Milá Markéto, každé smutnění jednou přebolí, i to tvoje, uvidíš. Věřím, že tě čeká hodně radosti a určitě i hodně lásky, i když už nemám čas, abych to viděl na vlastní oči. Každý den je velký dar, nezapomeň na to. ŽIJ. Adam.

Rozhlížela se kolem sebe. Její oči prohledávaly každé okno, každý vchod a kout, kam jen dohlédla.

,,Adame!“ zavolala. Pak znovu, hlasitěji. A znovu.

Nic. Ze vzkazu cítila jakousi naléhavost, jejíž podstata jí zatím unikala. Dlouho stála na místě a po tvářích jí stékaly slzy. Najednou pochopila. Je to rozloučení. Opatrně vyndala už mírně pomuchlaný papír ze stroje a přitiskla ho k sobě.

Nejhlasitěji, jak mohla, zakřičela do ticha: ,,Nezapomenu! Děkujuu!“

Popsaný list si schovala jako největší poklad. Často si těch pár na první pohled obyčejných vět čte, i když je zná dávno nazpaměť. Pár vět, díky kterým začala chtít žít. Ve chvílích štěstí a radosti nezapomene aspoň v duchu poděkovat. Podívá se přitom na nebe, protože je přesvědčená, že tam někde Adam je.

Autor: Liběna Hachová | neděle 2.4.2017 22:12 | karma článku: 11.44 | přečteno: 271x

Další články blogera

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 373 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVI.

Dnešek je výsledkem všech našich předchozích myšlenek, rozhodnutí a činů. Kdo si co zaseje, to si také sklidí.

14.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 404 | Diskuse

Liběna Hachová

Výlet do Itálie - fotoblog

Trocha toho nepohodlí v autobuse, přerušovaný spánek, nepravidelná strava, ale jinak jen samá pozitiva.

10.10.2017 v 0:38 | Karma článku: 14.09 | Přečteno: 563 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XV.

Proč je někdy tak moc těžké říkat si na rovinu, jak se věci mají? U Jandákových v tom lítají už všichni.

7.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 468 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Duchové dýní

Nastává nám čas oranžových dýní, dušiček a jiných tajemných potvůrek. Halloween slavíme zkrátka s nadšením, s nímž nás obchodní řetězce chystají dlouhou dobu napřed. Tak jako omyl někde letos nabízeli v regálech svíce školákům...

23.10.2017 v 20:58 | Karma článku: 4.69 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Dívka a koláč

Tato povídka mě napadla, když jsem byl jednou nucen snídat mimo domov v jedné kavárně nějakého nákupního centra a vzpomněl si na fotku dívky s koláčem, kterou jsem nedávno viděl.

23.10.2017 v 13:44 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 325 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Filip Rychly

Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

23.10.2017 v 0:18 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 164 | Diskuse

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 134 | Diskuse
Počet článků 45 Celková karma 12.03 Průměrná čtenost 469

Píšu různé příběhy, fejetony, krátké povídky... Možná Vás potěší. Stejně jako mě, když je vymýšlím a tvořím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.