Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nečekaná návštěva

24. 05. 2017 20:05:06
,,Pokud nevěříte v kouzla a zázraky, tak nečekejte, že je někdy opravdu zažijete." Přesně o tom je tahle krátká povídka.

Zadívala se z otevřeného půdního okna. Slunce už stálo nízko a nad stovkami střech vytvářelo kouzelnou mozaiku světel a stínů. Porovnala skutečnost s tím, co vytvořila na plátně. Většina lidí by vznikající obraz už teď považovala za nádherný, ona však nabrala na štětec kopeček husté barvy a několikahodinové dílo zničila sytě červenou čmáranicí po celé jeho ploše.

V posledních dvou letech veškeré úsilí upínala k dosažení svého velkého snu. Pilně se věnovala studiu umění na vysoké škole, po večerech a víkendech chodila na brigády, aby ušetřila co nejvíc peněz. Toužila odjet studovat malbu do Paříže. Díky velkému talentu, elánu, nadšení a disciplíně dočkala se odměny nejkrásnější. Tou bylo přijetí na prestižní uměleckou školu École Duperré.

Obrovskou radost zchladily reakce nejbližších, přestože po celou dobu o jejím počínání věděli. Nepočítali s tím, že se jí to opravdu povede. Když si to uvědomila, zaplavil ji pocit zklamání a smutku. Přítel Martin nedokázal překousnout, že by měla opakovaně odjíždět na několik měsíců, a zahrnul jí výčitkami. Rodiče mluvili jen o tom, co všechno opouští, včetně jich samotných. Dospěla k závěru, že odjezdem by všem ublížila.

Sen se pomalu rozplýval...

Ozvalo se známé vrznutí dveří. Několik sousedek na druhé straně půdy sušívá prádlo, asi jedna z nich. Šouravé krůčky se však blížily, až ji zvědavost donutila vykouknout zpoza starého paravánu, za kterým si vytvořila koutek s malířským stojanem. Přímo před ní stála neznámá stará paní, jistě sedmdesátiletá, velmi zvláštně, i když úhledně oblečená, a přívětivě se na ní usmívala.

,,Ty jsi Luďka, viď?“

,,Ano,“ hlesla překvapeně. Vzápětí skoro omluvně vysvětlila původ nezvyklého jména: ,,Po tátovi. Chtěl kluka, co se bude jmenovat po něm. Nedal jinak.“

Stařenka chápavě pokývala hlavou a napřáhla k ní ruku. ,,Jarošová,“ představila se. ,,Můžeme si chvilku popovídat?“

Luďka pátrala v paměti. Znala jen zběžně jediného Jaroše, vytáhlého, hubeného mladíka z vedlejšího činžáku. Nemohla ze záhadné návštěvnice spustit oči. Byla si téměř jistá, že se nikdy nesetkaly, přesto... Něco důvěrně známého přitahovalo její pozornost, jen nevěděla co.

,,My se známe?“

,,Dá se to tak říct. Znám tě od narození,“ usmála se.

Aha, asi nějaká příbuzná, to bude ono. Možná už se přece jen viděly. Ten úsměv... Luďka jí přistavila židli a sama se usadila na okenní parapet. Dychtivě očekávala, o čem bude řeč. Trvalo snad celou věčnost, než paní spustila.

,,Kdysi dávno jsem měla možnost studovat v Paříži. Malířství.“

,,Opravdu?!“ vykřikla v obrovském překvapení a tváře se jí rozhořely. ,,Jaké to tam bylo?“

,,Můj chlapec tvrdil, že ho nemám vůbec ráda. Rodiče tvrdili, že všechno zahodím a je nechám samotné. Měla jsem takový pocit viny, že jsem neodjela.“

Luďka na hodnou chvíli oněměla úžasem. Kde se tu stařenka vzala a o čím životě vlastně vypráví? Naskočila jí husí kůže a žaludek se roztřásl snad strachem, snad vzrušením. Vycítila, že se děje něco zvláštního, ale chtěla být toho součástí, chtěla se ptát.

,,Co bylo dál?“

,,Rozešli jsme se ještě ten rok. Důvěra byla pryč.“

Samozřejmě. To chápala velice dobře. Sama cítila, jak se v Martinovi zklamala, čekala od něj podporu a uznání a zatím...

,,Otec šel brzy na to do důchodu a začali s matkou cestovat. Natolik je okouzlily Beskydy, že tam zanedlouho zakotvili natrvalo. Stovky kilometrů od Prahy!“

Luďka si vybavila tatínka, jak prohlíží po večerech mapy a plánuje, kam všude pojede na výlet, jen co bude v důchodu. V hlavě se jí rojily další a další otázky. Ač to bylo sebevíc absurdní, jako by se ptala na svůj vlastní život.

,,Vy jste zůstala v Praze?“

,,Ano. Dokončila jsem vysokou školu a začala učit. Kromě toho jsem se narychlo vdala za jednoho muže ze sousedství a brzy přišly děti.“

,,Takže s rodiči jste se viděla míň, než kdybyste odjela na školu?“

Stará paní se zamyslela a oči jí posmutněly. ,,Dost možná,“ špitla. Zvedla ruku a špičkami prstů si lehce přejela po čele. To gesto...

Půda se začínala šeřit.

,,Z manžela se vyklubal násilník a opilec. Zůstala jsem s dcerami sama.“

Chvíli bylo ticho, pak pokračovala: ,,Víš, prožila jsem dobrý život. Mám dvě hodné a úspěšné dcery a sedm krásných, už dospělých vnoučat. Celý život jsem malovala, vystavovala, moje obrazy měly docela úspěch. A každičký den života jsem si představovala, co by bylo, kdyby... Litovala jsem, že jsem to aspoň nezkusila.“

Slova se zarývala Luďce pod kůži, vnímala jejich naléhavost a poselství. Poznala, že její společnice ještě neskončila.

,,Vzdala jsem se svého snu pro něco, co pak ani nebylo. Pochopila jsem, že ti správní lidé tě podpoří za všech okolností. Chtěla jsem ti říct, abys...“

,,Vím dobře, co mi chcete říct,“ skočila jí Luďka do řeči, i když to běžně nedělala, a usmívala se, protože z ní spadlo břímě, které nemohla unést. Věděla už, co má dělat se svým životem, a tolik se jí ulevilo.

Pohledy obou žen se střetly. Vpíjely se do sebe dlouho, předlouho. Ty oči...

,,Půjdu,“ řekla starší z nich.

,,Děkuju,“ řekla mladší.

Vzdalující se šouravé kroky, dveře zavrzaly.

Seskočila z okna a rozběhla se za ní. Zajímala jí ještě jedna věc.

,,Paní, řekněte mi, prosím, jak se jmenujete?“

Stařenka se zastavila, už na schodech, otočila se a v tváři měla potutelný úsměv a takový vševědoucí výraz, jako by právě tuhle otázku čekala. Zdálo se, že schválně tazatelku napíná, a oči se jí smály.

,,Jmenuju se Luďka. Po otci. Čekal syna a prostě nedal jinak.“

Bylo slyšet vzdalující se kroky na schodišti a najednou bylo ticho. Mladá žena se vzpamatovala z ohromení a naklonila se přes zábradlí, i když tušila, že už nikoho neuvidí. Poznala ty oči. Byly její.

Autor: Liběna Hachová | středa 24.5.2017 20:05 | karma článku: 14.88 | přečteno: 294x

Další články blogera

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 373 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVI.

Dnešek je výsledkem všech našich předchozích myšlenek, rozhodnutí a činů. Kdo si co zaseje, to si také sklidí.

14.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 404 | Diskuse

Liběna Hachová

Výlet do Itálie - fotoblog

Trocha toho nepohodlí v autobuse, přerušovaný spánek, nepravidelná strava, ale jinak jen samá pozitiva.

10.10.2017 v 0:38 | Karma článku: 14.09 | Přečteno: 563 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XV.

Proč je někdy tak moc těžké říkat si na rovinu, jak se věci mají? U Jandákových v tom lítají už všichni.

7.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 468 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Duchové dýní

Nastává nám čas oranžových dýní, dušiček a jiných tajemných potvůrek. Halloween slavíme zkrátka s nadšením, s nímž nás obchodní řetězce chystají dlouhou dobu napřed. Tak jako omyl někde letos nabízeli v regálech svíce školákům...

23.10.2017 v 20:58 | Karma článku: 4.69 | Přečteno: 82 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Dívka a koláč

Tato povídka mě napadla, když jsem byl jednou nucen snídat mimo domov v jedné kavárně nějakého nákupního centra a vzpomněl si na fotku dívky s koláčem, kterou jsem nedávno viděl.

23.10.2017 v 13:44 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 325 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Filip Rychly

Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

23.10.2017 v 0:18 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 164 | Diskuse

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 134 | Diskuse
Počet článků 45 Celková karma 12.03 Průměrná čtenost 469

Píšu různé příběhy, fejetony, krátké povídky... Možná Vás potěší. Stejně jako mě, když je vymýšlím a tvořím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.