Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Obyčejný příběh jedné rodiny

1. 07. 2017 19:00:00
Byl jednou jeden král... Ne, začneme jinak. Tohle vyprávění není pohádka. Je to příběh přímo ze života.

První kapitola

Věře vůbec nevadilo, že rádio vyhrává docela hlasitě. Připravovala večeři pro celou rodinu a zatímco krájela hromadu zeleniny, pobrukovala si chytlavou melodii a každou chvíli se v jejím rytmu zahoupala v bocích. Práce jí šla pěkně od ruky. Cítila se uvolněná a spokojená. Takové chvíle měla ráda, dokázaly ji odreagovat od celodenního kolotoče.

Zdálo se jí, že zaslechla bouchnutí dveří od dětského pokoje a vzápětí ostrý ječák starší dcery Evy. Že by se holky zase hádaly? Eva oslavila nedávno dvacítku a mladší Monika bude za chvíli plnoletá. Věra by čekala, že až holky vyrostou ze svých pubertálních nálad, budou si skvěle rozumět. Opak je zatím pravdou. Obzvlášť v poslední době jsou na sebe jako pes a kočka. O co jde, sakra, tentokrát? Ztišila zvuk, aby jí něco neuteklo, ale nejspíš bylo po hádce. V té chvíli v předsíni zazvonil telefon.

Na pevnou linku volají převážně rodiče jejích žáků z 9. B, pokud potřebují svá dítka omluvit nebo cokoliv ohledně školy konzultovat. A potom také tchyně! Věra při té představě potlačila mírnou mrzutost, otřela ruce do utěrky a spěchala k aparátu.

,,Jandáková, prosím.“

Na druhém konci drátu se neozývalo vůbec nic, snad jen přerývavé dýchání, pokud to nebyl jen šum odněkud z éteru. Nebyla si tím jistá, ale zaslechla nějaké vzlyknutí.

,,Haló, přejete si?“ snažila se volajícího povzbudit.

,,Dobrý den, tady Rybářová. Nezlobte se... Hledám pana inženýra Jandáka.“

Ženský roztřesený hlas, další vzlyknutí. Věra pocítila znepokojení.

,,Manžel ještě není doma. Můžu něco vyřídit?“ nabízela se.

,,Prosím vás, ať co nejdřív zavolá. Nezlobte se... je to moc důležité. Nebo ať přijede sem. Prosím vás, promiňte, ale já nevím, co dělat...“

Než Věra stačila cokoliv dalšího říct, telefon ohluchl.

Vrátila se do kuchyně, ale její bezstarostná nálada byla pryč. Co to jen mělo znamenat? Ať přijede sem... Kam sem? Vypnula rádio, veškeré zvuky jí najednou začaly vadit. Myšlenky jí létaly hlavou jedna za druhou. Zaklela, když ucítila pach připálených karbanátků. Pohlédla na hodiny, ukazovaly skoro půl sedmé. Luboš tu bude každou chvíli.

,,Ty seš fakt úplně blbá!“ dolehl k ní Evin výkřik.

Věra rezignovaně zakroutila hlavou a začala prostírat stůl.

***

,,Musíš pořád ječet, aby tě slyšela máma?“ uklidňovala Monika sestru. Chtěla si v klidu zopakovat několik kapitol z biologie na zítřejší písemku, ale zdálo se, že Eva potřebuje naléhavě řešit její novou lásku.

,,No a co? Fakt to s ním myslíš vážně?“

Monika sotva zvedla hlavu od učebnice. ,,Myslím. Tobě do toho vůbec nic není! Dej mi laskavě pokoj, musím se učit.“

Ve stejné chvíli jí cinkla esemeska. Erik psal, že na ni myslí a stýská se mu. Zachvěla se obrovskou radostí a s úsměvem na rtech odepisovala, že i on jí chybí.

Seznámili se před třemi měsíci na chodbě gymnázia, kde studovala. Erik a jeho dva starší kolegové z truhlářství montovali nové regály do kabinetů. Ona klábosila se spolužačkami a náhodou se podívala jejich směrem. Její pohled se setkal s Erikovým. Okamžitě zčervenala, když se na ni usmál. Druhý den se pozdravili, další prohodili pár slov. Na konci týdne řekl, že jsou tu s prací hotovi, a požádal o telefonní číslo, protože by ji rád někdy někam pozval. Zavolal ještě ten den odpoledne.

Začali se scházet. Procházeli se po městě nebo seděli někde v parku, povídali si a smáli se spolu celé hodiny. Monika se cítila opravdu šťastná a zamilovaná. V Erikovi našla svoji spřízněnou duši. Poznala, že je hodný, pozorný a dokáže ji pobavit nespočtem nejrůznějších historek. Zpočátku se viděli dvakrát, třikrát týdně, poslední dobou skoro každý den.

Předevčírem, když se ruku v ruce courali po náměstí, zahlédla, že z projíždějící tramvaje na ně zírá Eva. Dělala, že ji nevidí, ale bylo jasné, že sestra bude mít blbé kecy. Nemýlila se.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje nahlédla máma: ,,Holky, pojďte se najíst.“

Ještě než se zvedly, naklonila se Eva k Monice a škodolibě zašeptala: ,,Až vás uvidí táta, přetrhne tě jako hada. Nepočítej, že by ti dovolil, abys domů přitáhla cikána.“

***

,,Dáš si skleničku piva?“ zeptala se Věra Luboše, jakmile dojedli a holky se vrátily k učení.

,,Rád, díky.“ Protáhl si záda přes opěradlo židle a pak si spokojeně složil ruce na břiše.

Věra vyndala z lednice pivo, podala dvě sklenky a přisedla k němu. ,,Než si přišel domů, hledala tě nějaká paní.“

,,Tady?“ povytáhl překvapeně obočí.

,,Ne, ne. Volala. Máš se jí hned ozvat nebo přijet. Nějaká Rybářová, jestli jsem dobře rozuměla. Je to možné, znáš ji?“

Jakmile Luboš uslyšel příjmení volající, zarazil se. Rychle si lokl piva, aby zakryl své rozpaky. Sotva znatelně přikývl, že zprávu vzal na vědomí. Snažil se tvářit naprosto nezúčastněně, zatímco v jeho mysli právě probíhal malý uragán. Měl pocit, že ta záležitost je dávno za ním, definitivně pryč z jeho života. Čas smazal pocit viny a dovolil mu udělat za vším tlustou čáru. Teď nečekaně minulost vystrčila růžky.

Klid, napomínal v duchu sám sebe. O nic přece nejde. Takových zpráv a telefonátů denně vyřizuje bezpočet. Věra nemůže nic zjistit.

,,Máš zavolat nebo přijet. To jako do práce nebo kam? Víš, paní se mi zdála dost... prostě nějaká zmatená.“

Ledabyle mávl rukou. ,,To je maličkost, ráno to vyřídím. Půjdu se podívat na zprávy.“

Věra osaměla. Dopila pivo a dala se do mytí nádobí. Pracovala mechanicky, aniž by myslela na to, co dělá. Přemýšlela o podivném telefonátu, něco ji znepokojovalo, ale nevěděla přesně co. Brzy převládly úvahy o dcerách. Při večeři si nemohla nevšimnout napětí mezi nimi, téměř spolu nemluvily. Monika se celou dobu mračila do talíře, duchem bůh ví kde. Eva se zapojila do hovoru, ale bylo jasné, že mluví ke všem u stolu a vyhýbá se tomu, aby se s něčím konkrétním obrátila přímo na sestru. Co si jen mohly udělat?

Když byla s nádobím hotová, přinesla si z předsíně tašku plnou sešitů. Zavřela za sebou, aby ji nerušily zvuky televize. Usadila se u jídelního stolu, jednu nohu skrčenou pod sebe, a pustila se do opravování diktátů. Sotva otevřela první sešit a zběžným pohledem přelétla těžko čitelný škrabopis, viděla hned dvě do očí bijící hrubé chyby. No nazdar, pomyslela si. Zatímco se zájmem a pobaveným úsměvem pročítala práce svých žáků, podtrhávala chyby a rozdávala známky od jedniček po pětky, úplně zapomněla na odpolední telefonát. Alespoň pro dnešní večer.

Druhá kapitola

zase někdy příště...

Autor: Liběna Hachová | sobota 1.7.2017 19:00 | karma článku: 15.56 | přečteno: 763x

Další články blogera

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 373 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVI.

Dnešek je výsledkem všech našich předchozích myšlenek, rozhodnutí a činů. Kdo si co zaseje, to si také sklidí.

14.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 404 | Diskuse

Liběna Hachová

Výlet do Itálie - fotoblog

Trocha toho nepohodlí v autobuse, přerušovaný spánek, nepravidelná strava, ale jinak jen samá pozitiva.

10.10.2017 v 0:38 | Karma článku: 14.09 | Přečteno: 563 | Diskuse

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XV.

Proč je někdy tak moc těžké říkat si na rovinu, jak se věci mají? U Jandákových v tom lítají už všichni.

7.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 468 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Duchové dýní

Nastává nám čas oranžových dýní, dušiček a jiných tajemných potvůrek. Halloween slavíme zkrátka s nadšením, s nímž nás obchodní řetězce chystají dlouhou dobu napřed. Tak jako omyl někde letos nabízeli v regálech svíce školákům...

23.10.2017 v 20:58 | Karma článku: 4.69 | Přečteno: 83 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Dívka a koláč

Tato povídka mě napadla, když jsem byl jednou nucen snídat mimo domov v jedné kavárně nějakého nákupního centra a vzpomněl si na fotku dívky s koláčem, kterou jsem nedávno viděl.

23.10.2017 v 13:44 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 326 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Filip Rychly

Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

23.10.2017 v 0:18 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 164 | Diskuse

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 134 | Diskuse
Počet článků 45 Celková karma 12.03 Průměrná čtenost 469

Píšu různé příběhy, fejetony, krátké povídky... Možná Vás potěší. Stejně jako mě, když je vymýšlím a tvořím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.