My, lidé, jsme tvorové zvídaví, všem záhadám chceme přijít na kloub. Život nás neustále zkouší. Co dostaneme, když rozluštíme tajenku?
Čtvrtá kapitola
V pátek učila Věra jen dopoledne, doma už byla krátce po jedné. Zapnula pračku, připravila si silnou kávu a chvíli poseděla nad křížovkou. Rozhodla se, že dojede na větší nákup. Cestou rozmýšlela, co uvaří v neděli. Rozhodně nějaké jídlo, které se jí bezpečně povede. Obě holky si přivedou chlapce na oběd, nerada by něco pokazila.
Nepříjemně ji překvapilo ohromné množství lidí v nákupním centru. Neměla takové davy ráda. Rychle nakoupit a pryč. Seznam si nenapsala, proto se pozorně rozhlížela kolem, aby na něco nezapomněla.
,,Věro, jsi to ty?“
Otočila se za hlasem. Trvalo chvilku, než si uvědomila, komu patří. ,,Radko, jak se máš?“ Svoji bývalou spolužačku ze základní školy neviděla už dobré tři roky. Pokaždé spolu krátce promluvily, když se náhodně potkaly, a slíbily si návštěvu, ke které nikdy nedošlo.
,,Ale jo, jde to. Představ si, už budu bába.“
,,Gratuluji. Co jinak, pořád děláš v Novatexu?“
,,Jo, jsem na expedici, dobrý místo. Jeden čas to s náma bylo hodně nahnutý, ale co tam řediteluje ten tvůj, je to o dost lepší.“
Věra se usmála. Vždy předpokládala, že Luboš je schopný a vede si dobře. Nečekaná pochvala pro něj ji přesto potěšila.
,,Řekl ti Luboš, co se stalo?“
Věra lehce pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Netušila, co má Radka na mysli.
,,Ze začátku u něj dělala sekretářku taková mladá holčina. Představ si, že se zabila v autě a nechala po sobě malou holčičku.“
,,To je smutné. Nevěděla jsem to.“ Měla za to, že po celou dobu je manželovou sekretářkou Jiřina. ,,Myslím, že jsem ji ani neznala.“
,,Byla tam jen krátce, taková tichá, hubená holka. Helena Rybářová.“
Rybářová! Proto jí to jméno bylo povědomé. Okamžitě před ní vyvstala spousta otázek, na které by ráda znala odpověď.
,,Ta Helena… kde pracovala teď?“
,,To nevím. U nás byla pár měsíců, víc ne. Někdo říkal, že snad měla dělat někde na poště.“
,,Odkud vlastně byla?“ Věra si připadala trapně, že se tak vyptává, ale nemohla si pomoci.
Radka se naklonila až k ní a s vševědoucím výrazem ochotně sdělovala informace: ,,Párkrát jsem ji zahlédla v Hradišti, když jsme tam vozili našeho malýho na fotbal. Hned u bytovek naproti hřišti. Měla tam snad maminku. Jestli tam i bydlela, nevím.“
Věra ještě prohodila několik zdvořilostních frází a rozloučila se s tím, že spěchá. Potřebovala být sama a nějak si to srovnat v hlavě. Pokud to nebyla jen shoda náhod a volala k nim Helenina matka, co chtěla? Kam měl Luboš přijet, copak se snad znali? A proč to zatajil? Nic jí nedávalo smysl, ať to brala z jakékoliv strany. Chtěla by znovu promluvit s Lubošem, ale jednou už ji odbyl. Byl by snad podruhé sdílnější? Musela tomu přijít na kloub sama, jen zatím nevěděla jak.
***
Naskládala nákup do kufru, ale místo toho, aby se vrátila domů, rozjela se na předměstí směrem k Hradišti. Nebyla si jistá, zda to byl dobrý nápad, ale nemohla se zbavit nutkavého pocitu zjistit, co za tím vším vězí.
Provoz byl hustý jako každé páteční odpoledne, trvalo přes půl hodiny, než se vymotala z centra a dojela do Hradiště. Kdysi to bývala samostatná vesnice, ale jak se město rozrůstalo, už dávno se stala jeho součástí. Jako studentka sem přes léto jezdívala s partou kamarádů, u řeky bývala bezvadná místa na koupání a oblíbená trampská hospůdka. Téměř s jistotou zajela rovnou ke hřišti. Příliš se tu od té doby nezměnilo, jen stromy, lemující jednu stranu klidné ulice, vyrostly a stínily okna řadě dvoupatrových činžovních domů.
Vystoupila z auta a rozhlédla se. Bylo poměrně chladno a začínalo se šeřit, za okny se rozsvěcela první světla. Bytových domů tu stálo v řadě osm, možná deset, všechny stejné. Došla na začátek ulice a začala pročítat jmenovky na zvoncích u jednotlivých vchodů. U čtvrté bytovky našla, co hledala. Na zvonku stálo: Rybářová st. a Rybářová ml. Ale co vlastně hledala? Co čekala, že zjistí? Vydala se zpátky k autu a v duchu si nadávala do bláznů. Nastartovala, ale neodjela. Teď nebo nikdy, dodávala si odvahu. Znovu vypnula motor, vrátila se ke vchodu a zazvonila.
Dlouhou dobu se nedělo nic. Už chtěla odejít, když se v reproduktoru vedle zvonků ozvalo chraplavé: ,,Přejete si?“
Věru zachvátila panika. Nevěděla přesně, co si přeje. Ze všeho nejvíc chtěla utéct pryč, ale vzchopila se.
,,Promiňte, nevím, jestli jsem správně. Jmenuji se Jandáková.“
,,Myslím, že ano, pojďte dál. První patro vpravo.“
Vzápětí se ozval bzučák.
Marie Rybářová už na ni čekala mezi dveřmi. Byla to menší, podsaditá žena ve vytahaném tričku, s neupravenými a zamaštěnými vlasy. Jednou rukou se opírala o futra, v druhé držela francouzskou hůl. Pohlédly si do očí a Věra pocítila jakousi úlevu a nečekané sympatie. Následovala Mariina pokynu a přes malou, tmavou předsíňku prošla do kuchyně. Upoutal ji nepořádek na podlaze i na kuchyňské lince. Paní domácí s obtížemi došla za ní, opřela hůl o zeď a kývnutím naznačila, aby se společně posadily ke stolu pod oknem.
,,Jste hodná, že jste přišla,“ promluvila jako první a otřela si oči sežmoulaným kapesníkem.
Věru tím vyvedla z míry, cítila se dočista zmatená. Sama nevěděla, proč tu je. Zdálo se ale, že její návštěva není pro paní Rybářovou nijak překvapivá. Tápala ve svých pocitech a dost dobře nevěděla, kde začít: ,,Víte, myslela jsem… snad jestli vám můžu nějak pomoci?“
,,Vidíte sama, jak chodím. A malá je jak z hadích ocásků. Nezvládnu to, bojím se, že mi ji vezmou.“
Věra zoufale potřebovala nějakou nápovědu. Připadala si jako cizí postava, která vpadla do děje dávno rozehraného příběhu. ,,Je mi moc líto, co se stalo,“ řekla nakonec. Obávala se vyslovit cokoliv konkrétnějšího, protože ničím si nemohla být jistá.
,,Myslela jsem, že mi pan inženýr nevěří. Asi se mu to rozleželo, viďte?“ Marie mluvila pomalu, každou chvíli popotáhla nosem, otřela oči a hlas se jí zatřásl.
,,Nevím, co přesně máte na mysli.“
,,Že se postará o malou. Snad už víte, že Hanička je…“
Ode dveří z vedlejšího pokoje se ozval dětský hlásek: ,,Babičko, dáš mi pití?“
Věra se otočila tím směrem a strnula. Stála tam drobná holčička, snad tříletá, v nakrčených punčoškách a pokecaném svetříku. Kolem roztomilého obličejíku se jí kroutily blonďaté lokýnky a neznámou paní si se zájmem prohlížela velkýma šedomodrýma očima. Věra na ni zírala v úžasu, neschopná slova. Tenhle obraz už kdysi dávno viděla. Déja vu. Vrátil se snad čas o více jak deset let a stojí před ní Monika?
Najednou bylo vše jasné. Jako když luštila křížovku, jednotlivá slova do sebe znenadání zapadla a hledaná tajenka byla na světě. Nevadilo, že Marie před chviličkou nedokončila větu. Věra to mohla udělat za ni. Cítila, že v nejbližším okamžiku ji nepředstavitelná bolest zadusí a pak už neřekne vůbec nic.
Upřeně se zadívala Marii do očí a s námahou vyslovila: ,,Je Lubošova, viďte?“
Marie téměř neznatelně pokývala hlavou.
Pátou kapitolu
tu najdete přesně za týden.
***
Podívejte se, jak celý příběh začal.
