Obyčejný příběh jedné rodiny XV.

Proč je někdy tak moc těžké říkat si na rovinu, jak se věci mají? U Jandákových v tom lítají už všichni. 

Patnáctá kapitola

První květnový den sluníčko docela hřálo, pokud ho zrovna nezakryly mraky, které se od rána honily sem a tam. Po dešti ale nebylo ani památky a Luboš se rozhodl, že využije volného odpoledne, poprvé po zimě vytáhne kolo a najede několik prvních jarních kilometrů. Hledal jakoukoliv záminku dostat se z domova a byl rád, že mu počasí tak nahrálo pod ruku. Doma se v poslední době necítil nejlépe. Ubíjela ho Věřina odtažitost. Podvědomě cítil, že je v tom něco víc, než jen spor okolo Moničina kluka. Zpočátku zpanikařil, že se mohla dozvědět o Heleně, ale tuto možnost vyloučil. Neodbytné představy, že má vztah s jiným mužem, zcela ovládly jeho mysl. Ovšem obrovský pocit viny za jeho dávnou nevěru mu nedovolil, aby začal o svých obavách mluvit.

Eva s Monikou sklízely nádobí, Věra zatím připravila pro všechny tři kávu a nakrájela bábovku. Chystaly se pustit si společně romantický film, který Monice půjčila kamarádka a velmi ho vychválila. Luboš se netajil tím, že podobné snímky nejsou jeho parketa, a vypravil se ven o to rychleji.

,,Prosím tě, dělej,“ popoháněla Eva sestru před obrazovku. ,,V půl čtvrté mám sraz s Milošem, ať to stihnu dokoukat.“

Věra kromě děje sledovala i své dcery, aniž by si toho všimly. Eva napůl ležela, nohy hozené přes opěradlo křesla, chroupala tyčinky, každou chvíli zkontrolovala displej mobilu, prohrábla si vlasy nebo si protáhla ruce nad hlavu. Naproti tomu Monika seděla bez hnutí, naprosto zaujatá milostným příběhem. Věře neunikly ani slzy, které se jí skoulely po tvářích. Nevěděla, co její holčičku rozesmutnilo víc. Pohnutý osud hlavní hrdinky nebo trápení s vlastní láskou. Bezděčně se k Monice natáhla a pohladila ji po vlasech.

Sotva naskočily závěrečné titulky, Eva se spěchala vyparádit na rande.

,,Kdy se vrátí táta?“ zeptala se opatrně Monika.

,,Netuším. Proč?“

,,Chtěla bych jít za Erikem. Aspoň na chvíli, prosím.“

Věra vzdychla a rozhodila rukama. ,,Tak jako tak se scházíte po škole, to je mi jasné. Nakonec vás vozím s prkýnkama k babičce. Ale... Táta ti zakázal chodit ven a mně se nějak příčí to za jeho zády dovolovat.“

,,Dřív jsem mohla ven aspoň s holkama, najednou vůbec. Proč?“

,,Ruku na srdce, Moniko, kolikrát, když jsi šla jako s kamarádkami, bylo to ve skutečnosti rande?“

,,Co mám tedy dělat? Myslela jsem, že jsi na mé straně!“

Věře píchlo u srdce, když viděla tu hromádku neštěstí. ,,Ale já jsem na tvé straně. Jen se snaž pochopit tátu, že má o tebe starost, když se dozvěděl, že Erik...“

,,Že Erik co?“

,,No, že je násilnický, pere se.“

,,Cože?!“ Vyskočila z gauče. ,,Jak to myslíš? Nevim, že by se někdy chtěl prát!“

,,Miloš nám to řekl, takže...“

,,Co vám řekl?“ vykřikla.

Eva stála mezi dveřmi a zmateně sledovala probíhající scénu. Věra rozpačitě přelétala pohledem z dcery na dceru.

,,Tak co řekl?“ zaječela Monika na pokraji hysterie.

,,Že ho Erik bezdůvodně zmlátil.“

Moničin výraz zkameněl, tvář měla úplně zsinalou vzteky. Dlouze se dívala do očí své matce a pak, plná nenávisti, se obrátila na sestru. ,,Ty seš tak hnusná, vylhaná mrcha! Všechno svedete na Erika, který se tě jediný zastal! Nechápu, proč se necháš mlátit od takového ubožáka!“

Věra nechápavě přihlížela, neschopná jakkoliv zareagovat. Obě dívky zmizely, slyšela prásknout dveře od dětského pokoje a vzápětí i od koupelny. Stála jako solný sloup a snažila se srovnat v hlavě to, co právě slyšela.

Po pár minutách vyběhla Eva z koupelny, v rychlosti popadla bundu, vklouzla do balerín a Věra by ji málem propásla.

,,Počkej chvíli!“

,,Už tak mám zpoždění.“

Věra udělala několik rychlých kroků, už mezi dveřmi chytila Evu za paži a prudkým trhnutím ji obrátila k sobě. ,,Říkám ti, abys chvíli počkala! Je pravda, co řekla Monika?“

,,Mami, prosím tě, fakt musím jít.“

,,Odpověz!“ znovu s ní zacloumala. ,,Uhodil tě Miloš někdy?“

,,Ne!“

Věra pustila Evinu ruku a nechala ji odejít. Stála na chodbě, dokud neutichlo hučení výtahu. Přece jen šlo o nějaké nedorozumění, přemítala. Očekávaný pocit úlevy se, kdo ví proč, nedostavil.  

***

,,Pojedeš s námi k babičce?“

,,Snad radši ani ne,“ zakoulela Monika očima.

Věra jen pokrčila rameny. Dnes Luboš u své matky uvidí novou kuchyni, z větší části už hotovou. Oběma bylo jasné, že to schytají.

,,Tu modrou tašku mám vzít do auta?“ zakřičel Luboš z předsíně.

,,Buď tak hodný. Mám tam věci na převlečení, pustím se do zahrádky.“

,,No vidíš! Včera mi máti volala, máme přivézt zem do truhlíků! Já bych na to zapomněl.“

,,Stavíme se cestou,“ mávla Věra rukou. ,,Ještě babi zavolám, co všechno chce nakoupit. Za chvíli jsem dole.“

,,Mami, prosím tě,“ zašeptala Monika. ,,Mohla bys mě prozvonit, až budete vyjíždět od babi?“

Věra se v první chvíli zamračila a chystala se důrazně poučit dceru o... o čem vlastně? O morálce? Zarazila se. Chudák holka, jen se snaží využít i to málo, co má k dispozici. Co se jen stalo, že v téhle rodině teď všichni musí lhát? Včetně mě, uvědomila si bolestně.

,,Prozvoním,“ řekla nakonec a rychle za sebou zavřela dveře. Cítila, že je příliš dojatá.

Během nákupu spolu mluvili věcně a odtažitě. Jako by byli spíš známí nebo kolegové, ne manželé. A pak v autě nepadlo celou cestu ani slovo. Luboš přemítal, jako už tisíckrát před tím, zda zrovna teď není vhodná chvíle o všem si promluvit. Sám sobě nadával do bláznů, že žárlí a podezřívá ženu z nevěry. Ale jak jinak si vysvětlit její chlad a nezájem? Cítil se zmatený, že spolu nemluvili o všem jako dřív, nervózní, že necítil důvěrnost a spříznění jako dřív, a ano, také nerudný, protože mu prostě chyběl sex.

I ve Věře byla malá dušička. Až dorazí ke tchyni, provalí se podvod s kuchyní. Příští čtvrtek, až půjde Marie do nemocnice a přivede domů Haničku, provalí se megapodvod číslo dvě. A jediný důvod, proč dosud nepřiznala, že už všechno ví, je strach čelit pravdě. Zatím mohla žít jako pštros s hlavou v písku, ale nade vší pochybnost se během několika dní všechno rozlouskne. Jen nedokázala odhadnout s jakým výsledkem.

Tchyně už je vyčkávala. Měla navařeno a zvala je na oběd. Věru sice napadlo, že by mohli opéct buřty na ohni, měla na ně chuť, ale v očekávání věcí příštích raději mlčela.

,,No né, mami, renovuješ?“ rozhlédl se s obdivným úsměvem, jakmile vstoupil do kuchyně.

Věra s tchyní si pohlédly do očí.

,,Vždyť víš, že už se k tomu chystám léta. Ale začít! To je nejhorší!“

,,Hm, pěkný,“ pochvaloval.

Teď to přijde, říkala si Věra, napnutá jako kšandy. Nepřišlo. Snědli polévku i smažený květák s bramborem. Mluvilo se o počasí, o politice, o zahrádce, co je třeba zasadit, co je třeba pořídit... Luboš se spokojeně protáhl, zapil oběd pivem a řekl, že půjde se psem do lesa. Odnesl sklenici ke dřezu, přejel rukou po nové desce a sehnul se ke spodním skříňkám, kterým dosud chyběla dvířka. ,,Je to fakt pěkný. To ti dělá někdo místní?“

A bylo to tu.

,,Ne. Moničin chlapec. Je opravdu šikovný, navíc není ani drahý.“

Luboš se narovnal, pohlédl na ženu a neschopný slova rozhodil rukama. Dcerunka je oba pěkně tahá za nos, jen co je pravda! Věra téměř neznatelně kývla hlavou a aniž by uhnula pohledem, krátce pokrčila rameny. Okamžitě pochopil, že pro ni to žádná novinka není. A to ho v tu chvíli opravdu ranilo. Za nos tu tahají akorát jeho. A všichni! Cítil se jako největší pitomec na světě, podvedený a zesměšněný. Chtěl s něčím praštit a pořádně zahulákat, ale jako by ho něco ochromilo.

Že nakonec vezme vodítko z věšáku, odejde beze slova a dokonce bez bouchnutí dveří, nečekala ani jedna z přítomných žen.

***

Luboše velmi mrzelo, že byl hned při pondělku na Jiřinu tak protivný. Vlastní nešikovností do ní strčil, samozřejmě ne úmyslně, když mu nesla kávu. Namísto aby se hned omluvil, ještě se na ni utrhl, že mu pobryndala důležitý dokument.

,,Promiňte, pane řediteli, hned to spravím,“ odvětila klidně, odběhla pro ubrousky a během chviličky dala vše do pořádku.

Luboš se zastyděl. ,,Jiřino, já se omlouvám. Byla to moje vina.“

,,To nic. Špatný den?“

,,Tak nějak,“ usmál se.

,,Telefony?“ zeptala se už na odchodu.

,,Klidně přepojujte. Díky.“

Sakra, sakra! Skončil podělaný víkend a začínal další den blbec. V duchu si přehrával zpáteční cestu od matky. Věra mu vysvětlovala, proč před ním raději všechny mlčely. Naléhala na něj, aby se alespoň pokusil Erika tolerovat a nechal ho v klidu dokončit práci. Několikrát zopakovala, že Milošovu historku o rvačce by měli brát s rezervou. Bůhví, jak prý to ve skutečnosti bylo. Ale ne, on nechtěl slyšet nic, jen zarputile bránil svoji pravdu. K této diskuzi nebyl svolný ani dřív, natož když se cítil tak uražený.

Všechen svůj hněv vložil do jediné věty: ,,Nechápu, jak jsi mě mohla takhle podrazit!“

Jakmile mu ta slova vylétla z úst, úplně se lekl, s jakou silou se obrátila proti němu samotnému. Ostrá výčitka zaplnila celý prostor auta. Krátce pohlédl na ženu a jejich pohledy se střetly. V tom jejím viděl... šok? Zklamání? Nedokázal to pojmenovat a nedokázal to snést. Okamžitě ucukl. Volant svíral tak pevně, až mu dlaně pálily.

Nechal Věru vystoupit před barákem, ani se za ní neohlédl. Nějakou chvíli hledal volné místo k parkování. I pak zůstal sedět v autě a zíral do prázdna. Domů se mu v žádném případě nechtělo. V koutku mysli dobře věděl, že většina Věřiných argumentů byla více než rozumná. Ale byl tak naštvaný na celý svět, že by to nikdy nepřiznal.

Zapadl do nejbližší restaurace a domů se vrátil, když už byla v celém bytě naprostá tma.

Šestnáctou kapitolu tu najdete opět v sobotu večer.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.