Dar

Povídka o tom, jak někdy stačí opravdu málo a změní se úplně všechno, jak pouhé slovo může být darem nejcennějším. 

Probděla skoro celou noc. Kolikátou už? Pokaždé usnula únavou a vyčerpáním, aby co chvíli zase procitla. Převalovala se a přemýšlela, k čemu je na světě ještě dobrá. Z jakého důvodu tu zůstávat? Sama, ztracená.

V pondělí časně ráno opustila svůj podkrovní byteček. Rozednívalo se a dosud ztichlá a liduprázdná ulice se nořila do namodralého letního oparu. Sotva vnímala letité, oprýskané činžáky, popelnice a nepořádek kolem nich. Chodila tudy denně, uzavřená ve svém smutku, který zaplňoval každou buňku jejího těla. Přesto zaznamenala něco, co do známého obrazu nepatřilo. Na nízké kamenité zídce před viaduktem snad ležel člověk. Ne! Něco menšího, asi zvíře. Možná mrtvé zvíře, prolétlo jí hlavou. Mrtvé jako já.

Až na pár metrů rozeznala, že domnělá mrtvolka zvířete je ve skutečnosti psací stroj. Starodávný, na takových se psávalo už za první republiky, ale čisťounký a nablýskaný. Dříve by ho shledala krásným, ale přestala už krásu vnímat. Uvědomila si, že ve stroji je zastrčený list papíru. Po několika krocích se váhavě vrátila zpátky. Naklonila se co nejblíž, aby dokázala rozluštit písmenka.

Prozradíš mi své jméno, smutná krásko?

Ušklíbla se, zavrtěla hlavou a pokračovala v cestě pod viadukt a dál přes parčík k zastávce autobusu, který ji dovezl ke krejčovské dílně. Byla precizní švadlenou, ale práce už jí nepřinášela žádnou radost. Odpoledne, když se vracela, bezděčně pohlédla na místo podivného nálezu. Bylo prázdné. Ovšem následující ráno tam stroj zase byl. Za původní text přibylo slůvko Prosím. Usmála se své pošetilosti a naťukala Markéta. Jako zázrakem tato zvláštní událost dokázala zažehnout jiskřičku jejího zájmu. Během šití přemítala, kdo, komu a proč takto píše, jedná se snad o nějaký žert? Zrychlila, když při zpáteční cestě procházela pod viaduktem, ale stroj byl pryč.

Další ráno se vypravila o půl hodiny dřív, ale jak se ukázalo, i to bylo pozdě, nikoho nezahlédla. Přečetla si další řádek.

Díky, Markéto. Já jsem Adam. Proč jsi tak smutná, když na světě je tolik radosti?

Rozhlížela se, kde by mohl být schovaný. V okně naproti lehce povívala záclonka, ale nikde nikdo. Zdálo se jí, že dělá naprosto absurdní věc, přesto odepsala.

Už nemám žádnou radost. Ztratila jsem velkou lásku.

S překvapením si uvědomila, že pocítila zvláštní neklid, který nebyl vůbec nepříjemný a skoro už na něj zapomněla. Těšení. Ano, těšila se na další den. V noci se přehnala prudká bouřka a ještě ráno lilo jako z konve. Zídka zůstala prázdná. Pršelo i v pátek a pak celý víkend.

Myslela si, že tenhle víkend už na světě nebude. Byla rozhodnutá se vším skoncovat. Konec trápení. Konec bolesti. Jenže to bylo ještě před tím, než se objevil ten stařičký Continental. Celou sobotu a neděli seděla v bytě, pozorovala kapky, jak stékají po okně, a věděla, že teď nechce umřít. Protože v pondělí už možná pršet nebude a on bude stát na zídce. A na bílém listu papíru bude vzkaz. Vzkaz pro ni. Potřebuje si ho přečíst a potřebuje zjistit, kdo je Adam a proč jí vůbec píše takovým zvláštním způsobem.

Mračna se protrhala už v neděli odpoledne a v pondělí skutečně po dešti ani památky. Dříve se ploužila jako stín, toho rána ulicí div neběžela. Byl tam.

Milá Markéto, každé smutnění jednou přebolí, i to tvoje, uvidíš. Věřím, že tě čeká hodně radosti a určitě i hodně lásky, i když už nemám čas, abych to viděl na vlastní oči. Každý den je velký dar, nezapomeň na to. ŽIJ. Adam.

Rozhlížela se kolem sebe. Její oči prohledávaly každé okno, každý vchod a kout, kam jen dohlédla.

,,Adame!“ zavolala. Pak znovu, hlasitěji. A znovu.

Nic. Ze vzkazu cítila jakousi naléhavost, jejíž podstata jí zatím unikala. Dlouho stála na místě a po tvářích jí stékaly slzy. Najednou pochopila. Je to rozloučení. Opatrně vyndala už mírně pomuchlaný papír ze stroje a přitiskla ho k sobě.

Nejhlasitěji, jak mohla, zakřičela do ticha: ,,Nezapomenu! Děkujuu!“

Popsaný list si schovala jako největší poklad. Často si těch pár na první pohled obyčejných vět čte, i když je zná dávno nazpaměť. Pár vět, díky kterým začala chtít žít. Ve chvílích štěstí a radosti nezapomene aspoň v duchu poděkovat. Podívá se přitom na nebe, protože je přesvědčená, že tam někde Adam je.