Obyčejný příběh jedné rodiny

Byl jednou jeden král... Ne, začneme jinak. Tohle vyprávění není pohádka. Je to příběh přímo ze života.

První kapitola

Věře vůbec nevadilo, že rádio vyhrává docela hlasitě. Připravovala večeři pro celou rodinu a zatímco krájela hromadu zeleniny, pobrukovala si chytlavou melodii a každou chvíli se v jejím rytmu zahoupala v bocích. Práce jí šla pěkně od ruky. Cítila se uvolněná a spokojená. Takové chvíle měla ráda, dokázaly ji odreagovat od celodenního kolotoče.

Zdálo se jí, že zaslechla bouchnutí dveří od dětského pokoje a vzápětí ostrý ječák starší dcery Evy. Že by se holky zase hádaly? Eva oslavila nedávno dvacítku a mladší Monika bude za chvíli plnoletá. Věra by čekala, že až holky vyrostou ze svých pubertálních nálad, budou si skvěle rozumět. Opak je zatím pravdou. Obzvlášť v poslední době jsou na sebe jako pes a kočka. O co jde, sakra, tentokrát? Ztišila zvuk, aby jí něco neuteklo, ale nejspíš bylo po hádce. V té chvíli v předsíni zazvonil telefon.

Na pevnou linku volají převážně rodiče jejích žáků z 9. B, pokud potřebují svá dítka omluvit nebo cokoliv ohledně školy konzultovat. A potom také tchyně! Věra při té představě potlačila mírnou mrzutost, otřela ruce do utěrky a spěchala k aparátu.

,,Jandáková, prosím.“

Na druhém konci drátu se neozývalo vůbec nic, snad jen přerývavé dýchání, pokud to nebyl jen šum odněkud z éteru. Nebyla si tím jistá, ale zaslechla nějaké  vzlyknutí.

,,Haló, přejete si?“ snažila se volajícího povzbudit.

,,Dobrý den, tady Rybářová. Nezlobte se… Hledám pana inženýra Jandáka.“

Ženský roztřesený hlas, další vzlyknutí. Věra pocítila znepokojení.

,,Manžel ještě není doma. Můžu něco vyřídit?“ nabízela se.

,,Prosím vás, ať co nejdřív zavolá. Nezlobte se… je to moc důležité. Nebo ať přijede sem. Prosím vás, promiňte, ale já nevím, co dělat…“

Než Věra stačila cokoliv dalšího říct, telefon ohluchl.

Vrátila se do kuchyně, ale její bezstarostná nálada byla pryč. Co to jen mělo znamenat? Ať přijede sem… Kam sem? Vypnula rádio, veškeré zvuky jí najednou začaly vadit. Myšlenky jí létaly hlavou jedna za druhou. Zaklela, když ucítila pach připálených karbanátků. Pohlédla na hodiny, ukazovaly skoro půl sedmé. Luboš tu bude každou chvíli.

,,Ty seš fakt úplně blbá!“ dolehl k ní Evin výkřik.

Věra rezignovaně zakroutila hlavou a začala prostírat stůl.

***

,,Musíš pořád ječet, aby tě slyšela máma?“ uklidňovala Monika sestru. Chtěla si v klidu zopakovat několik kapitol z biologie na zítřejší písemku, ale zdálo se, že Eva potřebuje naléhavě řešit její novou lásku.

,,No a co? Fakt to s ním myslíš vážně?“

Monika sotva zvedla hlavu od učebnice. ,,Myslím. Tobě do toho vůbec nic není! Dej mi laskavě pokoj, musím se učit.“

Ve stejné chvíli jí cinkla esemeska. Erik psal, že na ni myslí a stýská se mu. Zachvěla se obrovskou radostí a s úsměvem na rtech odepisovala, že i on jí chybí.

Seznámili se před třemi měsíci na chodbě gymnázia, kde studovala. Erik a jeho dva starší kolegové z truhlářství montovali nové regály do kabinetů. Ona klábosila se spolužačkami a náhodou se podívala jejich směrem. Její pohled se setkal s Erikovým. Okamžitě zčervenala, když se na ni usmál. Druhý den se pozdravili, další prohodili pár slov. Na konci týdne řekl, že jsou tu s prací hotovi, a požádal o telefonní číslo, protože by ji rád někdy někam pozval. Zavolal ještě ten den odpoledne.

Začali se scházet. Procházeli se po městě nebo seděli někde v parku, povídali si a smáli se spolu celé hodiny. Monika se cítila opravdu šťastná a zamilovaná. V Erikovi našla svoji spřízněnou duši. Poznala, že je hodný, pozorný a dokáže ji pobavit nespočtem nejrůznějších historek. Zpočátku se viděli dvakrát, třikrát týdně, poslední dobou skoro každý den.

Předevčírem, když se ruku v ruce courali po náměstí, zahlédla, že z projíždějící tramvaje na ně zírá Eva. Dělala, že ji nevidí, ale bylo jasné, že sestra bude mít blbé kecy. Nemýlila se.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje nahlédla máma: ,,Holky, pojďte se najíst.“

Ještě než se zvedly, naklonila se Eva k Monice a škodolibě zašeptala: ,,Až vás uvidí táta, přetrhne tě jako hada. Nepočítej, že by ti dovolil, abys domů přitáhla cikána.“

***

,,Dáš si skleničku piva?“ zeptala se Věra Luboše, jakmile dojedli a holky se vrátily k učení.

,,Rád, díky.“ Protáhl si záda přes opěradlo židle a pak si spokojeně složil ruce na břiše.

Věra vyndala z lednice pivo, podala dvě sklenky a přisedla k němu. ,,Než si přišel domů, hledala tě nějaká paní.“

,,Tady?“ povytáhl překvapeně obočí.

,,Ne, ne. Volala. Máš se jí hned ozvat nebo přijet. Nějaká Rybářová, jestli jsem dobře rozuměla. Je to možné, znáš ji?“

Jakmile Luboš uslyšel příjmení volající, zarazil se. Rychle si lokl piva, aby zakryl své rozpaky. Sotva znatelně přikývl, že zprávu vzal na vědomí. Snažil se tvářit naprosto nezúčastněně, zatímco v jeho mysli právě probíhal malý uragán. Měl pocit, že ta záležitost je dávno za ním, definitivně pryč z jeho života. Čas smazal pocit viny a dovolil mu udělat za vším tlustou čáru. Teď nečekaně minulost vystrčila růžky.

Klid, napomínal v duchu sám sebe. O nic přece nejde. Takových zpráv a telefonátů denně vyřizuje bezpočet. Věra nemůže nic zjistit.

,,Máš zavolat nebo přijet. To jako do práce nebo kam?  Víš, paní se mi zdála dost… prostě nějaká zmatená.“

Ledabyle mávl rukou. ,,To je maličkost, ráno to vyřídím. Půjdu se podívat na zprávy.“

Věra osaměla. Dopila pivo a dala se do mytí nádobí. Pracovala mechanicky, aniž by myslela na to, co dělá. Přemýšlela o podivném telefonátu, něco ji znepokojovalo, ale nevěděla přesně co. Brzy převládly úvahy o dcerách. Při večeři si nemohla nevšimnout napětí mezi nimi, téměř spolu nemluvily. Monika se celou dobu mračila do talíře, duchem bůh ví kde. Eva se zapojila do hovoru, ale bylo jasné, že mluví ke všem u stolu a vyhýbá se tomu, aby se s něčím konkrétním obrátila přímo na sestru. Co si jen mohly udělat?

Když byla s nádobím hotová, přinesla si z předsíně tašku plnou sešitů. Zavřela za sebou, aby ji nerušily zvuky televize. Usadila se u jídelního stolu, jednu nohu skrčenou pod sebe, a pustila se do opravování diktátů. Sotva otevřela první sešit a zběžným pohledem přelétla těžko čitelný škrabopis, viděla hned dvě do očí bijící hrubé chyby. No nazdar, pomyslela si. Zatímco se zájmem a pobaveným úsměvem pročítala práce svých žáků, podtrhávala chyby a rozdávala známky od jedniček po pětky, úplně zapomněla na odpolední telefonát. Alespoň pro dnešní večer.

Druhá kapitola

zase někdy příště...