Obyčejný příběh jedné rodiny XII.

Klid a jistota jsou pryč jako mávnutím proutku, pochybnosti vrtají jak červíci, všechno je vzhůru nohama. Jo, tak už to v životě holt chodí.

Dvanáctá kapitola

,,Jiřino, prosím vás, minimálně hodinu mi nepřepojujte žádné hovory. Kdyby něco, mám jednání, vždyť to znáte.“

Luboš se zavřel v kanceláři a chvíli nervózně chodil podél okna. Po víkendu se cítil jako převálcovaný. Myšlenky se mu splašeně střídaly, jako by jedna druhou chtěla v jeho hlavě překřičet. Posadil se a bubnoval prsty do stolu. Pronásledovala ho Věřina slova o útěku od dítěte. Úplně ho zamrazilo, když to vyslovila. Proč to řekla? Byla to jen hloupá náhoda nebo snad něco věděla? Jak by, proboha, mohla? Raději zůstal celou noc na gauči, aby se na něco dalšího neptala. Během nedělního dopoledne mu přišlo vhod, že na něj téměř nemluvila. Dokonce ani neseřval Moniku, když se kolem oběda vrátila, přestože by to velice rád udělal. Zmohl se jen na strohé napomenutí a mírně vyčítavý tón, aby se vyhnul jakékoliv další konfrontaci. Matka kupodivu neprotestovala a místo na nádraží nechala se od něj odvézt až domů, protože prý péči o pejska i slepice nechala na sousedech už i tak dost dlouho. Téměř padesátikilometrovou cestou na vesnici a zpět zabil značnou část odpoledne, navíc nespěchal. Další dvě tři hodiny strávil v obchodním centru. Koupil si košili a sportovní boty. Dal si kávu a něco malého k snědku v rychlém občerstvení. Domů se mu nechtělo. Po celou dobu se snažil sám sebe přesvědčit, že zmatkoval naprosto zbytečně. Věra to nemohla vědět!

V posledních dnech také několikrát pomyslel na to, jestli existuje nějaká, byť sebemenší, možnost, že by dítě bylo jeho. Z čistě pragmatického pohledu samozřejmě ano. Byl přesvědčený, že si tenkrát dával pozor. Ale jeho neochvějná jistota byla každým dnem menší a menší. Po světě běhá tisíce dětí, jejichž tátové si dávali pozor. Rozhodl se, že Rybářové zavolá. Cítil vnitřní potřebu, že by jí měl alespoň finančně pomoct. A pokud bude jakkoliv pomáhat, bylo by dobré se vším se svěřit ženě. V tom mu bránil strach, že mu nevěru neodpustí. Pochyboval, že v takovém případě by platilo nějaké pravidlo o promlčení.

Pro začátek vyťukal číslo do Hradiště. Zajímal se, jak se daří a kam poslat peníze. Snažil se, aby bylo znát, že nabízenou pomoc myslí opravdu upřímně. Trvalo věčnost, než se Rybářová vrátila k aparátu a nadiktovala mu číslo účtu.

,,Pane inženýre, děkuju vám, hlavně za Haničku. Mohl byste se na ní přijet podívat, vždyť víte kam. Jsme doma skoro pořád. Měl byste z ní radost.“

Luboš zpanikařil. Přijet se podívat? To by znamenalo, že si možnost otcovství připustil docela. A to si v žádném případě docela nepřipustil!

,,Nezlobte se, paní Rybářová, nemyslím, že je to dobrý nápad. Finančně vám pomůžu rád, ale návštěva… Mám za to, že kdyby Helena čekala dítě se mnou, řekla by mi to. Ale zavolejte, pokud budete něco potřebovat.“

,,Jak myslíte, je to na vás. Jednu věc vám řeknu. Ať tomu věříte nebo ne, Hanička je vaše dcera. Já jsem Helence věřila vždycky. Když si to někdy rozmyslíte, u nás jsou dveře otevřené.“

Prásk! Teď babo raď! Lubošovi se možná poprvé v celém jeho životě zdálo, že nad ním úplně ztrácí kontrolu.

***

,,Ahoj, Haničko, koukej, co jsem ti přivezla.“ Věra vytahovala z kabelky omalovánky, trhačky a krabičku pastelek, které se nelámou. Všimla si, že kreslení malou hodně baví a na svůj věk vytváří docela hezké obrázky.

,,Volala jsem do mateřské školy, máme to hned za rohem. Dvě děti se odstěhovaly, nejspíš mi tam malou vezmou hned od začátku dubna. Zašla bys tam, prosím tě, s námi?“ obrátila se na ni Marie.

,,Jasně. Tak už půjdeš do školky, těšíš se?“

Hanička si vylezla Věře na klín a ptala se, jak to tam vypadá.

Věra ji všechno hezky vysvětlila. Bylo jasné, že se Marii hodně uleví, když bude o dítě alespoň část dne postaráno.

,,S dětmi to fakt umíš. O té školce tak hezky vyprávíš, že bych tam z fleku šla taky,“ řekla Marie.

Podívaly se na sebe a rozesmály se. Marie se rozhodla, že připraví večeři, a Věra se pustila do velkého úklidu, který si naplánovaly v úterý. Ze všeho nejdřív sundala záclony a nacpala je do pračky. Pak začala umývat okna, pěkně jedno po druhém. I při práci si povídaly a každou chvíli se smály. Věra si uvědomila, že Marie se dostává z nejhoršího. Bolest ze ztráty dcery nezmizí nikdy, ale čas ji může zřejmě hodně zahojit. Marie je silná a zvládá všechno skvěle. Je opravdu fajn, pomyslela si Věra a tím pádem ji napadlo, že i její dcera nejspíš byla fajn. Velmi se zastyděla, že pocítila žárlivost na ženu, která už nežila. Čím asi Luboše okouzlila?

Leštila skla a byla natolik zabraná do svých úvah, že nevnímala, co se děje dole na ulici. Když si uvědomila, co tam vidí, odskočila od okna, jako když do ni střelí.

,,Marie! Přijel sem Luboš!“

,,Cože?“

,,Luboš, můj muž! Zaparkoval dole před barákem. Asi přijel k vám.“

,,To je možný. Řekla jsem mu do telefonu, že má dveře otevřené.“

,,Nemůže mě tu přece najít!“

Marie došla ke kuchyňskému oknu a vyhlédla ven. ,,Sedí v autě.“

,,Co mám dělat?“

,,Co bys dělala? Konečně si všechno vyříkáte a budeš mít klid.“

Taky pravda, řekla si Věra, už by bylo na čase. Velice by se jí ulevilo. Panika rychle vymizela a ona se připravovala na setkání s Lubošem. Zazvoní, objeví se ve dveřích a bude konec všem lžím, které ji tak ubíjejí.

,,Věruš, klid. Právě odjíždí.“

Ještě před pár minutami byla vylekaná, že ji tu najde. Ale její emoce a pocity už byly několik týdnů jako na houpačce. Nahoru, dolů, nahoru a dolů. Nebylo divu, že nakonec se místo úlevy dostavil pocit zklamání.

***

Jako každý pátek, Luboš se snažil vypadnout z podniku co nejdříve. Sedl do auta a rozjel se k domovu. Myšlenka na dítě se mu znovu a znovu vtírala a aniž by přesně věděl proč, na křižovatce odbočil směrem k Hradišti. Pamatoval si dobře, kde Helena bydlela. Několikrát ji vezl domů po tom, co si užili v kanceláři nebo dokonce v autě. Užili si nebo on si užil s ní? Vyděsilo ho, že kromě výčitek svědomí vůči Věře pociťuje zcela jiné. Vůči Heleně. Už z toho začínám magořit, napadlo ho. Zaparkoval u hřiště. Když už sem dojel, sbíral v sobě všechnu odvahu jít se na holčičku podívat. V okně Rybářovic bytu v jednu chvíli někoho zahlédl a doufal, že on viděn nebyl. Jak by také někoho mohlo napadnout, že tady sedí v autě zrovna on. Ještě pár minut bojoval sám se sebou, ale něco ho drželo v sedadle. Byl to strach a on si toho byl dobře vědom. Se zoufalým pocitem bouchl pěstí do volantu, nastartoval a odjel.

Třináctá kapitola přesně za sedm dní - Miloš versus Erik.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.