Obyčejný příběh jedné rodiny XVIII.

Je načase přestat trucovat, omluvit se, prominout chyby a jít zas dál. Jak to zvládnou Jandákovic holky?

 Osmnáctá kapitola

,,Uvařil jsem čaj, dáš si?“

Když Luboš zavolal, zda se může odpoledne zastavit, myslela, že si přijde pro další várku svých věcí, a nebylo jí jasné, proč se vůbec ptá. Jakmile dorazil, brzy pochopila, že si chtěl především promluvit.

,,Dám si ráda. Děkuju.“

Posadil se do křesla naproti a rozpačitě se usmál. Stále pociťoval jakýsi ostych, přestože mu k tomu nezavdala žádnou příčinu. V jejím chování sice byla patrná jistá odtažitost, což samozřejmě chápal, ale jinak si nemohl stěžovat. Mluvila s ním klidně a nic nevyčítala.

,,Chtěl bych tě poprosit... Byla bys tak hodná...“

,,Ano?“

,,Příští čtvrtek má máma narozeniny a já bych si moc přál...“

Rychle se dovtípila, o co mu jde, a chtěla mu pomoci. ,,Vím. Počítám s tím, že tam pojedeme společně jako obvykle.“

Evidentně mu spadl kámen ze srdce. ,,Díky, jsi hodná. Nevím, jak bych mámě vysvětloval tohle všechno.“

,,Chápu. Nechtěla bych být toho svědkem.“

Usmáli se na sebe a oba s úlevou pocítili závan důvěrně známé náklonnosti.

,,Mám možnost pronajmout chatu na Hracholuskách. Mluvili jsme o tom před Vánoci, vzpomínáš?“

Chvilku se zamyslela. Ta doba, kdy plánovali letní dovolenou, patřila do starého světa, který už neexistoval. Přesto si vzpomněla celkem snadno.

,,Bylo by prima vypadnout z města. Holky by si to užily. Kdy by to mělo být?“

,,Celý červenec.“

,,Vážně? To je skvělé.“

Hovor opět začal sklouzávat do určité formálnosti. Uvědomovala si to, chtěla být vstřícnější, uvolnit se, ale nešlo to. Zoufale přemýšlela, co by měla ještě říct. Bylo jasné, že se Luboš snaží, a nechtěla mu svým mlčením házet klacky pod nohy.

,,Kdy vůbec budeš mít dovolenou ty?“

,,Dva týdny hned začátkem července a pak se uvidí. Ale zůstanu ve městě, možná tady v bytě, kdybys...“

,,Prosím tě, Luboši! Co to říkáš? Copak ses na tu chatu sám netěšil?“

Odpovědi se nedočkala.

Bouchly dveře a z předsíně se ozvala Monika: ,,Mamíí! Ze závěrečné písemky z matiky mám za jednáá!“

Vletěla do obýváku jako velká voda. Nadechovala se, aby mohla líčit další zážitky dnešního dne, ale zarazila se, když viděla otce po tolika dnech zase doma.

,,Pardon. Nevěděla jsem, že tady něco řešíte,“ omluvila se a okamžitě zmizela.

,,Moniko, vrať se, co blbneš?“ volala za ní Věra.

Odpověď k nim dolehla z dětského pokoje: ,,To počká, nenechte se rušit!“ Vzápětí se ozvala hlasitá hudba.

,,Třeštidlo jedno,“ protočil Luboš očima.

Věra mávla rukou směrem ke stěně, za kterou burácely decibely, a současným poklepáním na čelo vyjádřila souhlas s jeho tvrzením. Zadívali se na sebe, oba s pobaveným výrazem ve tváři.

Půjde to, proběhlo Věře hlavou. Určitě to nějak zvládneme, jen to chce zkrátka svůj čas.

***

,,Stále přemýšlím, jestli nakonec nezmokneme.“

Věra se rozhlížela po obloze, jak se mraky honí sem a tam.

,,Tak se někde schováme. A máme deštníky. Byla by škoda zůstat doma,“ prohlásila rezolutně Monika.

Hanička se jí držela za ruku jako klíště, cupitala, aby jí stačila, a rozhlížela se zvědavě na všechny strany.

,,Je fakt, že je příjemné teplíčko. A v zoologické už jsem nebyla, ani nepamatuju,“ přisvědčila Věra.

S výletem váhala kvůli proměnlivému počasí, ale nakonec byla ráda, že ji Monika vytáhla. Zastihla je pouze jedna krátká přeháňka a za chvíli znovu vylezlo sluníčko. Hanička nadšeně hlásila, kdykoliv poznala nějaké zvířátko.

,,To je liška!“

,,Kdepak, Hani, to je vlk,“ poučovala ji Monika.

,,Vlk je jinej,“ trvala si na svém.

,,Je trošku jiný, než máš v té knížce o Karkulce. Tenhle je nějaký zrzavý, ale je to vlk,“ vysvětlovala Věra a musela se smát, když viděla, jak malá krčí při přemýšlení nosík. Zmenšená kopie Moniky.

,,Holky, teď si zajdeme na zmrzlinu, co říkáte?“

,,Jóó!“ zaznělo téměř unisono.

Posadily se na sluníčko a vychutnávaly si lahodné osvěžení. Dokonce i Hanička na chvíli zmlkla a lízala jako o závod, protože už s velkým zájmem pokukovala po dětských průlezkách v těsné blízkosti laviček. Nakousaný kornoutek podala Věře a rozběhla se mezi děti.

,,Škoda, že má ségra brigádu, mohla jít s námi. Je s ní teď chvílema docela řeč.“

,,Jo, jo. Všimla jsem si, jaké jste najednou kamarádky, když je u nás Hanina. Víš, jak jste mně lezly na nervy s tím věčným dohadováním?“

,,Protože si nechá od Miloška naočkovat kdejakou kravinu a pak se chová jako blbka!“ rozlítila se Monika. Stačilo si na Miloše jen vzpomenout a dostávala se do varu.

,,No jo, byla zamilovaná, to člověk nekouká napravo nalevo. Hlavní je, že už je to za ní. Je to v jádru fajn holka, stejně jako ty, a něco takového opravdu neměla zapotřebí.“

Monika si natáhla nohy daleko před sebe, přivřela oči a hlasitě vzdychla. ,,Ten blbeček ji zase ukecá, uvidíš.“

Věra se na ni zadívala. ,,Teď už asi těžko, ne?“

Monika se okamžitě přestala slunit. ,,Uteklo mi něco?“

,,Copak ti Eva neřekla, že se rozešli?“

,,Vážně? Kdy?“

,,Pár týdnů už to je. Opravdu to nevíš?“ kroutila Věra hlavou.

Monika vyskočila z lavičky, roztáhla ruce k nebi a stejným směrem zakřičela, až se na ni několik lidí otočilo: ,,Děkujííííí!“

,,Ty jsi fakt střelená,“ rozesmála se Věra.

Vstala, urovnala si sukni a zavolala na Haničku, že půjdou dál. Okamžitě přiběhla a chytila se Moniky. Věra jí oprášila písek z kraťásků, uhladila zpocené vlásky a vydaly se po pěšině směrem k expozici pravěké vesničky.

***

Monika se posadila ke stolečku hned vedle dveří, pobaveně sledovala Evu, jak kmitá za barem, a čekala, až si jí všimne. Trvalo to téměř deset minut, než na ni Eva zamávala, aby se přesunula na barovou židličku do její blízkosti.

,,Kde se tu bereš?“

,,Byly jsme v té zoologické.“

Ťukla se rukou do čela v náhlém rozpomenutí. ,,Momentík, odnesu pití.“

Monika se za ní otočila. Sledovala, jak se ladně pohybuje mezi hosty. Dokonale upravený krátký účes, krásně nalíčená, zářivý úsměv. Občas elegantně pohodila hlavou, aby jí delší ofinka, sčesaná ke straně, nepadala přes oči. Určitě trénovala před zrcadlem, napadlo Moniku. V jaké výšce držet podnos a jak se s ním správně naklonit, aby výstřih těsného červeného trička přitáhl pozornost, ale neodhaloval příliš. Překvapivě uznala, jak moc to sestře sluší, a neuniklo jí ani, jak na ni většina přítomných mužů zálibně hledí. Po dlouhé době neměla chuť být vůči ní jízlivá.

,,Moc ti to sekne.“

,,Dík,“ poděkovala Eva a přívětivě se usmála.

,,Proč jsi mi neřekla o Milošovi?“

,,Musím ti všechno hlásit?“ osopila se, ale bylo dobře znát, že je to jen naoko.

,,Všechno ne. Ale když jednou za několik let uděláš tak chytrou věc, mohla by ses pochlubit.“

Eva postavila na bar dvojku bílého vína. ,,To je na můj účet, ségruško. Omlouvám se ti za všechno. Promiň.“

Monika předstírala, že váhá, ale cukající koutky ji prozradily. Zvedla sklenku a naznačila přípitek.

Zdálo se, že všechny křivdy byly smazány jako mávnutím kouzelného proutku.

Devatenáctou kapitolu tu najdete přesně za týden. Rozmotá zas o kousek víc?

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.