Přijela pouť

U pestrobarevných ověšených stánků si můžete koupit téměř cokoliv. Možná něco dostanete i zadarmo...

Dav pohltil Rosťu Pávka a táhl ho hlemýždím tempem uličkou mezi stánky, kterých tu bylo rozeseto přehršel. Vyfešákovaní lidé se zastavovali a dychtivě nahlíželi, kde se co nabízí, aby byli vzápětí proti své vůli popostrčeni zas o kousek dál. Výskající děti se pletly pod nohy, nedočkavé, kdy už se konečně dostanou až ke kolotočům a houpačkám. Rosťa se v první chvíli podivil, co ho to jen napadlo sem jít, přesto se nechal unášet dál, hlavu skloněnou, jen po očku sledoval cvrkot kolem sebe.

„Srdce pro štěstí, srdce z lásky! Kupte perník pro svou milou!“

„Ponožky z pravé ovčí vlny, v zimě vás zábst nebude!“

„Ochutnejte náš kozí sýr, lepší jste v životě nejedli!“

„Vaši žízeň nejlépe zažene pivo z našeho rodinného pivovaru Skálovar!“

Na jeho smysly útočily, kromě překřikování stánkařů a provozovatelů atrakcí, pouťové odrhovačky z amplionů, vůně pečených klobás, bramboráků, kávy či sladkých trdelníků. Připadal si jako v úle.

Všiml si maličkého stánku, okázale nazdobeného. Vyřezávané motivy v bílofialovém provedení lemovaly celou jeho čelní stranu a kolem prodejního okénka dělaly parádu živé květy ve stejných barvách. Stánek nebyl vyšší ani širší než obyčejná kadibudka, starší muž celý v černém, s šedými vlasy do culíku, seděl uvnitř, nic nepokřikoval a vlídně se usmíval.

Nebylo vůbec patrné, co se tady prodává. Snad právě proto se Rosťa vymanil z proudu a na pár okamžiků se zastavil, aby nahlédl dovnitř. Nic. Ve stánku nebylo prostě nic, až na prodavače. Nebýt toho, že se střetli pohledem, Rosťa by šel dál. Jenže ten vřelý, uhrančivý pohled ho nepustil. V rozpacích polkl.

„Promiňte, chtěl jsem se podívat... Co nabízíte?“

„Vzácnou pilulku.“

„Jak prosím?“

„Pilulku pravdy.“

Rosťa se začal zmateně rozhlížet, kde je skrytá kamera. No, jasně. Pomatenec nebo si ze mě střílí, pomyslel si.

„Tak já bych si tu vzácnou pilulku koupil. Kolik za ní chcete?“

„Je zadarmo,“ monotónně odvětil mužíček za pultem (spíš za pultíčkem!). Natáhl ruku a v jeho dlani ležela na první pohled obyčejná bílá pilulka, ani ne centimetr v průměru.

„Účinek pouze jedna hodina, mladý pane. Co na srdci, to na jazyku!“

„Na to nemusím brát žádnej prášek!“

„Dovolil bych si nesouhlasit,“ usmál se prodavač a jal se sundávat květiny i dřevěné ozdoby a skládat je do krabice.

„Vy už balíte?“ užasl Rosťa.

„Samozřejmě. Pilulku jste si vzal, nemám už co nabídnout.“

„Cože?!! Měl jste snad jednu pilulku? Zadarmo?“

„No, ano. Nikdo jiný se u mého stánku nezastavil.“

*****

Rosťa ten bílý zázrak požil v 11:38. Jak jen byl lehkomyslný! Co kdyby pilulka obsahovala drogu nebo dokonce smrtelný jed? Na to vůbec nepomyslel. Ale pivo si na zapití nekoupil, i když na studenou dvanáctku se mu sbíhala chuť! Polkl výjimečně vodu, byť jemně perlivou. Oblíbené pivečko si dá až posléze. Člověk by se nad jeho počínáním pozastavil, vždyť přeci to celé považoval za ohromnou ptákovinu.

„Ahoj, Rosťo, kde se tu bereš?“ hrnul se k němu bývalý kolega Pavel.

„Já tu bydlim, pamatuješ? Spíš se divim, co tu děláš ty, když jsi tu ve vsi kdekoho okrad!“

Pavel vyvalil oči a evidentně ztratil zájem o přátelskou konverzaci. „Ty debile!“ ulevil si a zmizel v davu. Hmmm, zamručel Rosťa, sám sebou lehce vyvedený z míry, a vydal se ke střelnici. Své umění tam zrovna předváděl zbohatlík Krákora a za zády mu netrpělivě přešlapovala jeho vyzývavě oděná manželka. Rosťa se neubránil utkvělému pohledu na její bujný hrudník, jen pramálo zakrytý.

„Kam čumíš?“ pustil se do něj Krákora, sotva neúspěšně vystřílel zakoupené broky.

„Koukam na ty kozy. Nóó, ty teda jsou!“

To mě podrž, ono to snad vážně funguje, pomyslel si Rosťa, zároveň zděšený i překvapený tím, co z něj právě vypadlo, aniž by se zarděl, přeskočil mu hlas nebo pocítil jakékoliv rozpaky. Říkal, co říkat chtěl. Hustýýýý!!

„Ty zmetku!“ třískl Krákora vzduchovkou o pult.

S Rosťou to ani nehnulo. Obrátil se na Krákorovou: „ Máte je krásný, to jo. Celá jste krásná. Ale je nechutný, jak to všechno vystavujete. Nevim proč, vždyť furt vypadáte jako coura, přitom jste fajn ženská!“

Koukala na něj vyjeveně a vděčně. Někdo si konečně všiml jí, nejen jejího dokonalého těla. Krákora, brunátný v obličeji, ji majetnicky chytil kolem pasu a táhl pryč.

„Jéééééé, Rostíku, ahóóój,“ pověsila se na něj Anča z vedlejší vesnice, jeho dlouholetá obdivovatelka, přesněji pronásledovatelka.

„Prosím tě, Andulo, nech toho. Jsi trapná. Nechci tě a nikdy chtít nebudu.“

Její kámošky na sebe začaly dělat významné obličeje, zhrzená Anča zbledla a zavřeštěla: „Ty hajzle!!“ Konečně jsem se jí zbavil, pochvaloval si v duchu, to je paráda.

Otočil se za příjemným, zvonivým smíchem. „Krásně se smějete. A ten účes, ten vám sekne, fakt dost dobrý vlasy.“

Slečně z pekařského stánku zrůžověly tváře, poděkovala za poklonu a nabídla mu velký preclík. No vida, není to tak těžký, pokyvoval si Rosťa a spokojeně chroupal slanou pochoutku. Holce jsem udělal radost, asi bych mohl říct občas někomu něco hezkýho, nebýt pořád za morouse...

„Nazdárek,“ oslovil ho chlapík s maxipytlíkem popcornu v ruce.

„Nazdar, Jardo! Málem jsem tě nepoznal, jsi nějak tlustej, hodně jsi přibral, že jo?“

Jarda jen zamžikal.

„Měl bys se sebou něco dělat, vypadáš dost hrozně,“ pokračoval přátelským tónem.

Jardův pohled ztvrdl. Rosťa sám byl zděšen, co to říká, jak mu ubližuje, ale nemohl si pomoci.

Jarda zklamaně hlesl: „Seš chudák.“

Rosťovo nadšení opadlo a najednou měl ze sebe hodně špatný pocit. Smutně se díval za odcházejícím kamarádem a uvědomil si, že říkat všechno, co si zrovna myslí, není vždy to samé jako říkat všechno, co by říkat chtěl. Co teď? Spěchal k bílofialovému stánku. Samozřejmě místo mezi cukrovou vatou a domácí šunkou bylo prázdné. Neuvěřitelné, ale co už? Co je hodina? Zbývalo necelých dvacet minut. Uteču, schovám se, rozhodl se. Vymotal se z davu a vydal se za humna. Třešňový sad právě kvetl. Loudal se mezi stromy, hlavu plnou toho, co se mu právě přihodilo. Až mu mráz běhal po zádech.

Zahlédl pohyb. Co čert nechtěl, strejda Voráček! Kde ten se tu zase bere! Bude chtít nařezat dřevo, donést točený a vykládat celý večer historky, omílané už stokrát. Možná bude chtít zrýt záhon, vymést komín, spravit to a ono. V týdnu odvézt do města k lékaři, na poštu, na úřad… Hlavně bude chtít společnost. Rosťa ho měl odmalička rád, dokonce hodně rád. Strýc, starý mládenec, ho bral s sebou na ryby, naučil ho šachy i mariáš, spravovali spolu auta a motorky. Nechtěl ho teď, ovlivněný zázračnou pilulkou, potkat. Bál se, že mu poví všechno, co se mu mnohokrát, když měl špatnou náladu a málo trpělivosti, honilo hlavou, ale nikdy by ho nenapadlo vyslovit nahlas. Že nechce tolik volného času trávit tlacháním se starým dědkem, pořád makat v tý jeho pastoušce a dělat mu osobního řidiče na zavolání.

Doufal, že se vytratí bez povšimnutí, ale bylo pozdě.

„Ahóój, mladej, cože nejsi na pouti?“ už se k němu Voráček hrnul.

„Zrovna tam jdu.“ Změnil směr a tvářil se, že hodně spěchá.

„Počkej, přece! Zajdi potom ke mně, dáme si slivovičku, posedíme. Jo, nesvítí světlo u králíků, koukneš na to?“

Rosťa si prohraboval vlasy a přál si, aby strýc mluvil dál a on nemusel odpovídat. Byl na řadě. Děsil se toho, co řekne, nechtěl strýčkovi ublížit a zklamat ho, ale věděl, že to nedokáže zastavit. Nadechl se.

„Strejdo, víš, možná se trochu zdržim. U preclíků. Prodává tam moc krásná holka. Ale večer zajdu, aspoň na chvíli. Na světlo se kouknu zejtra, až přijdu z práce, jo?“

Stařeček vděčně přikývl a významně zamrkal.

Rosťa se s úlevou podíval na hodinky. Ukazovaly 12:39.

*****

Cituji z knihy 100 nejkratších cest k Tobě aneb Příběh duše autora Petra Casanovy:

,,Upřímnost neznamená říct vždycky automaticky všechno, co si myslíme. Ale když už druhému něco říkáme, musí to sedět - musí to odpovídat tomu, co si myslíme. Jen proto, že nás něco napadne, nemusíme to druhému říkat. Může to totiž být zlé, nepravdivé nebo nepotřebné."