Máte také svůj památník?

Já mám hned dva. Žádnou sochu či sloup, kam by se slova na památku musela tesat dlátem, nic takového!

Malé knížky v dekorativních deskách, léty omšelých, kam spolužáci, kamarádi, učitelé, příbuzní a další kreslili obrázky, vlepovali fotky a psali věnování, to vše pro mě, abych na ně měla hezkou vzpomínku. Po dlouhé době mi zase padly do ruky, když jsem probírala staré poklady.

Vzpomínám, že jsem si coby dítě zakládala na tom, jak obrázky od kamarádů vypadají. Čím hezčí obrázek byl, tím jsem měla větší radost. Že někdy tvořily spíš maminky? Tenkrát mi to bylo jedno. Naopak jsem se mračila, když mi někdo památník „zkazil“. Škrtal v něm, psal z kopce nebo namaloval něco v mých dětských očích příšerného.

Když listuju památníkem jako dospělá, tehdejší příšernosti už nevidím. Každý obrázek, básnička nebo fotka mi připomene dotyčného a něco z toho, co jsme společně prožili. I ta největší mazanice má svoje kouzlo a při pohledu na mnohé se od srdce zasměju. Za každou zaplněnou stránkou stojí hodně vzpomínek...

Můj děda měl čtyřbarevnou propisku! Jaká to vzácnost pro malou holku! Pokaždé jsem se dovolila, když jsem si ji chtěla půjčit. To bylo vážně NĚCO! Možná už bych na milou propisku čtyřbarevnou zapomněla, nebýt toho, že děda s ní bohatě vystačil, když mi kreslil památku do památníku.

Když se dnes podívám na výtvor spolužáka a kamaráda z mé rodné vísky, směju se. Někdy před čtyřiceti lety mě asi dost rozčílil, nejen, že namaloval „hrůzu hrůz“, navíc maloval vlevo, což bylo neodpustitelné! Zkazil mi celý památník!! Obrázek, zdá se mi, ho přesně vystihuje – vždycky s ním byla (a stále je!) velká legrace. Když jsme se jako malí školáci naučili psát, na zadní dřevěnou stěnu obecních vitrínek (nástěnky MNV, SSM aj.) jsme křídou rozházeným písmem načmárali: AŽ BUDEME VELKÝ, BUDEM SE SLÍKAT V POSTELI. Někde jsme asi něco slyšeli, co já vím, ani jsme nevěděli, co to znamená. Vůbec jsme nechápali, proč se ty naše maminy smějou jako blázni.

Památníky nedají na sebe zapomenout. Někam je zastrčím, aby se za nějaký čas zase objevily a připomínaly, co bylo. Už i nejmladším obrázkům je přes dvacet let.

Ptala jsem se dcery, učí malé děti, jestli ještě památníky fungují. Prý ano. Mile mě to překvapilo, v dnešní době displejové. Vážně přemýšlím o tom, že ke dvěma památníčkům pořídím ještě třetí a budu ho dávat přátelům a známým, aby se mi do něj zvěčnili. Vím, že od každého najdu na internetu nepočítaně mailů, fotek, příspěvků, statusů a nevím čeho ještě, ale co je psáno, to je dáno!