Pepo, kamaráde, řekni mi proč

Když se dva dívají na stejnou věc nebo událost, většinou vidí každý něco jiného. O tom je tenhle krátký příběh.

Míra Klimenda se vracel ze šichty ve fabrice, stejně jako desítky či stovky dní před tím, ale toho odpoledne se mu něco nezdálo, sotva vstoupil do předsíně. Byl zvyklý, že ho vítá změť zvuků: tlumený hovor z televize, rádio z kuchyně, často obojí najednou, což mu bývalo trnem v oku, hučení pračky nebo vysavače, břinkání nádobí i Evino prozpěvování. Mezi zvuky se linula vůně ze všech těch dobrot, které vařila a pekla. I když někam odběhla, do krámu nebo na poštu, všechno nechávala puštěné (jak jen ho s tím zlobila!), na sporáku stávaly hrnce, ještě horké, po stole nádobí a hrnek s nedopitým kafem. Tentokrát nic. Kromě monotónního vrnění lednice žádný zvuk, žádná vůně. Dlouho chodil po bytě, nahlížel do všech koutů a skříní, než mu došlo, že Eva je pryč.

*****

Po několika krátkých a rozpačitých rozhovorech, které spolu v následujících dnech vedli, ať už po telefonu nebo osobně, vzal Míra na vědomí, že Eva své rozhodnutí nehodlá měnit a je mezi nimi definitivní konec. Během pár týdnů si na novou situaci jakžtakž zvykl, přestože ho stále trápila jedna otázka: PROČ?

V páteční podvečer se nechal zlákat kolegy na pivo. Chodíval vzácně, ale teď ho nic doma nedrželo. Chlapi se začali kolem desáté rozcházet, až nakonec zůstal u stolu jen s Pepou. Několik piv mu rozvázalo jazyk a měl potřebu se svěřovat, postesknout si, postěžovat.

„Pepo, kamaráde, řekni mi…“ bouchl dlaní o stůl. „Řekni mi proč! Co jí chybělo?“

„V ženskejch se nevyznáš, kámo. Jsou to mrchy. Mně ta bejvalá taky zdrhla.“

„Ale proč? Hleděl jsem si jí, byl pořád s ní. Řekla mi, že nemáme budoucnost, představ si.“

„Hele, já zrychtoval kvartýr, fůru peněz jsem nosil a nakonec, poslouchej mě, vole, nakonec největší průser byl, že jsem nenosil kytky. Chápeš to? Blbý kytky!“

„Kytky jsem nosil každou chvíli!“ Míra mávl bezradně rukou.

„Fakt!? Ty vole, tos mi vyrazil dech! A nic platný, jo?“ Zamyslel se a promnul si bradu. „Mlátils ji?“

„Jasně, že ne, hergot!“

Pepa poplácal parťáka po rameni na znamení podpory, přihnul si z půllitru a pak se naklonil až k němu: „Hele, možná nebyla spokojená jinak, co?“ Nadzvedl se, aby mohl naznačit kopulační pohyby, žuchl zpátky na židli a rozchechtal se.

„Tak to ani náhodou!“ rozčertil se Míra. „My jsme dost často… Několikrát za týden! To je často nebo ne?“

„Nóó, asi je,“ hodnotil důležitě Pepa.

„Tak vidíš! Ona teda Eva vždycky byla… Náruživá bych řekl, hotová divoška. Ale udělal jsem jí to, kolikrát chtěla. Bez problémů!“

„Holt si prostě nabrnkla nějakýho pracháče a už s ním bužíruje bůhvíkde. Kašli na ní, vole, pojď, dáme si radši panáka.“

Míra zakroutil hlavou: „Ba ne, kámo, nikoho si nenašla.  Vím to jistě, bydlí totiž u mý ségry.“

„To mě teda podrž! Je snad na holky? Dejte nám sem dva rumy. Velký!“

*****

„Proč zvoníš, když máš klíč?“

„Promiň, viděla jsem světlo, tak jsem nechtěla jen tak vpadnout. Co kdybys tu měla Pavla?“

„Buď v klidu, Evi. Dělá přesčasy, přijde možná až v pátek, jinak se vidíme přes oběd ve městě. I kdyby tu byl, tak co? Pojď si dát kafe.“

„Moc děkuju. Už jen necelý dva týdny a budu mít volný podnájem. Vypadnu co nejdřív.“

„Dneska mi zas volal Míra. Vyzvídal, jestli někoho máš.“

„Ach jo.“

„Hele, hlavně si nic nevyčítej. Vztah ze soucitu stejně není k ničemu. On se otřepe, neboj, dobře ho znám,“ uklidňovala ji Radka a sypala si do kávy už třetí lžičku cukru.

„Vím, že to není zlej kluk, ale s nim prostě nic nehnulo. Je nám třicet a byli jsme furt doma zalezlí. Představuju si svůj život tak nějak… Akčnější!“

„Mně to nevysvětluj! Osobně se divím, že jsi s bráchou vydržela pět let, odmalička byl takovej nudnej patron. Nehodili jste se k sobě.“

„Myslíš? Je fakt, že už jsem to nedávala. Třeba jsem někdy chtěla vypadnout sama, nakupovat hadříky, dát si někde kafe… A hned – půjdu s tebou. Přijde ti to normální? Mít chlapa pořád za zadkem?“

„Něco se zeptám, ale neodpovídej, když nebudeš chtít, jo? Jakej je vůbec v posteli?“

Eva se v první chvíli zarazila, Radčina přímá otázka ji zaskočila, a v rozpacích si oprašovala domnělá smítka z rukávů. Rozmýšlela, jak výstižně a taktně odpovědět.

„Asi takhle: četnost víc než dostačující, řekla bych. Dvě tři pusy na úvod, misionář, sem tam, sem tam… Bez nápadu. Mně to prostě nestačilo.“

„Řeklas mu to?“

„Jasně, mockrát! Vysvětlovala jsem, že potřebuju něco víc.“

„Co on? Vykašlal se na tebe?“

„Vůbec ne! Byl nadšenej, říkal ty moje divoško a ochotně mi vyšel vstříc.“

„Nech mě hádat!“ zaječela Radka. „Dali jste si další kolo toho samýho?“

Dívky si pohlédly do očí ve chvíli vzájemného porozumění, a jakmile Eva přikývla, rozesmály se na celé kolo.

*****

Není možné odpovědět na otázku, jaké je ve vztahu ideální množství pozornosti, společně stráveného času, intimních chvil, něžností… Stejně tak není možné říct, jaký partner je dokonalý. Pokaždé je nutné se ptát: IDEÁLNÍ A DOKONALÝ PRO KOHO? Co jeden preferuje, druhý nemůže vystát. Co člověk, to originál. Můžete si přečíst, jak kastrůlek hledal svoji dokonalou pokličku mezi všemi nej, aby nakonec zjistil, že pro něj dokonalá je ta stará otlučená(Kastrůlkový příběh). S lidmi je to, v přeneseném významu, úplně stejné.

PS: Jestli jste zvědaví, jak to bylo s Pepou a jeho „bejvalkou“, můžete si to přečíst také (Pepa a Jitka).