Spolubydlící na dobu určitou

Natrefit na fajn spolubydlící, když si je nemůžete ani sami vybrat, je jako sázka v loterii. Já jsem vyhrála rovnou jackpot.

22. 4. 2020 - Den N

N jako nástup. Tak jsme tady!

Jedna po druhé jsme vstoupily s jen stěží skrývanou nervozitou do prosluněného pokoje. Přívětivý úsměv dosud osamocené obyvatelky naznačoval radost z toho, že má konečně společnost. Na pokyn sestry jsme se převlékly a zabraly svá lůžka. Zvědavě jsme po sobě pokukovaly a zanedlouho celou místnost zaplnilo švitoření a smích. Přesto se čas vlekl v očekávání věcí příštích. Svérázná důchodkyně Dana, které jsme sotva hádaly skoro osm křížků, prohlásila, že se nudí, na protest se přikryla dekou až po nos a vydržela tak sotva dvě minuty. Rychle ji posadil náš další výbuch smíchu, když se nejmladší Dominika zeptala: „Tady asi není kam jít?“

Mazačka Růženka nás zasvěcovala, jak to tady v nemocnici chodí, porovnávaly jsme své diagnózy a rozumovaly o tom, co bude nebo nebude. Mně to nesmírně pomohlo uvolnit se a potlačit napětí, věřím, že ostatním také.

„Už jsme tu celý dvě hodiny,“ oznámila Dominika.

„Vážně?“ podivila jsem se. „Zdá se mi, že už jsme tu půl dne.“

„Aha, aha! Najednou! A mně se smějete!“ vyletěla Danuška, v té chvíli zase schovaná pod dekou.

Její vtipné komentování všeho nás přesvědčilo, že s ní užijeme spoustu legrace. Ohrazovala se sice, že je stará bába, ale Růženka ji velice mile přesvědčovala, že vůbec není stará, jen má oproti nám víc zážitků.

Probraly jsme kdeco, celkovou situaci v naší zemi nevyjímaje. Dominika debatu shrnula velmi vzletně: „Takové malichernosti! Co je kovid proti dělohám a myomům!“

23. 4. 2020 - Den O

O jako operace. Strach je přirozený. Ovšem když své pocity a obavy můžete sdílet, strach se zmenšuje a zmenšuje, až zůstane docela maličký. Od brzkého rána, kdy nám začal kolotoč příprav, jsme se navzájem povzbuzovaly, ujišťovaly se, jak si budeme pomáhat a pečovat o sebe. Místo mrazivého ticha ozýval se i tentokrát z našeho pokoje hlahol a smích.

Když konečně přijeli pro Danu a požádali ji, aby si vše odložila a sebe položila na lehátko, zapsala se do dějin výrokem, který nás odrovnal a měla ho na talíři do konce spolubydlení: „Snad mě oblečete, do prdele!“ Odváželi ji za našeho hurónského smíchu a jejího brblání, zdali i ty mladý se tu budou vystavovat nahatý.

Při čekání, až přijdeme na řadu, jsme nejvíc myslely na ni a držely palce. Zbytek dne už se mi ztrácí v mlžném oparu. Všechny nepříjemné pocity časem zapomenu a budu si pamatovat, jak se Růženka, sama zdaleka ne fit, obětavě šourala kolem našich postelí, hlídala nás a nabízela mokré hadry na hlavu.

24. 4. 2020 - Den po O

Brzičko ráno přišly sestřičky, pomohly nám provést hygienu a převléknout se. Svět se celý točil a mně hlavou prolétlo, že se z toho nemůžu vylízat ani za měsíc. Babi nám vytřela zrak a byla tím tahounem, který nás zvedl z postelí. Už kolem poledne vstala a začala chodit, posléze nám nabízela hašlerky. S Dominikou jsme se shodly, že se nemůžeme nechat zahanbit, vždyť jsme o několik desítek let mladší!

Trčely z nás různé hadičky zakončené pytlíčky, kterým jsme říkaly kabelky, protože jsme je musely nosit s sebou. Nahlédla jsem do mobilu a přečetla ostatním název článku, který mě první praštil do očí: Oživte svůj jarní outfit kabelkou v pastelových barvách. Smály bychom se jako blázni, jen kdyby to tolik nebolelo.

25. 4. 2020 - Den Ú

Ú jako úleva. Dočkaly jsme se prvního jídla, dopřály si pořádné sprchy a postupně se zbavovaly kabelek. Celý den jsme buď spaly, nebo klábosily. Na přetřes přišlo vše: děti, vaření, práce, koníčky, zážitky, vzpomínky. Stále jsme se navzájem zajímaly o to, jak nám je.

„Babi, mám tu krém z hlemýždího slizu, chcete vyzkoušet?“ nabízela Růženka.

„Ježíšmarjá, nechci! Čeho já se ještě nedočkám!“

„Vidíte, jak jste mladá, co toho ještě neznáte.“

Opravdu, takovou životní jiskru a elán by mohly Danušce závidět i mnohé mladší.

Uprostřed noci mě probudilo hekání a šustění. Dana seděla na posteli a mlsala hašlerky.

26. 4. 2020 – Den o H

Tento den nás čekala velká výzva. Sotva bych si někdy dřív pomyslela, že je možné s lidmi, které znáte tři dny, tak intenzivně probírat a sdílet váš vyměšovací život. Průběžně jsme odcházely na toaletu a samozřejmostí bylo podat spolubydlícím hlášení ihned po návratu z mise, zpočátku vesměs neúspěšné.

„Asi jsem slyšela, co jsem neměla,“ oznámila nám Dominika po jedné z výprav na WC.

Sedíc zavřená v kabince, zaslechla odkudsi část rozhovoru: „Zdá se ti tu některá z těch ženských normální? Mně ne!“

Od té chvíle nepřestaly jsme se špičkovat. Komentovaly jsme si navzájem běžné počiny, že nejsou normální, a smály se tomu tak, jako bychom nebyly normální.

Nezapomněly jsme ovšem na svůj největší úkol, kolem toho se točilo všechno. Fandily jsme si, soucítily spolu a do večera jsme měly všechny splněno.

Velmi výstižně to shrnula opět Dominika: „Dneska to byl den o hovně.“

Pozdě večer hecovala Růženka: „Babi, vyprávějte nám ještě něco, třeba jakou jste měla svatbu.“

Danuška se zavrtěla a zašišlala: „Dejte už pokoj, holky! Nic vám povídat nebudu, už mám vyndaný zuby.“

A tak jsme my „holky“ daly pokoj a dusily smích do polštářů.

27. 4. 2020 – Den D

D jako domů. Hurá!!!

Zatím jen dvě, další zítra nebo pozítří. Rozloučily jsme se, poděkovaly si navzájem.

Cituji Růženčina hezká slova: „Když už jsme se měly potkat na takovém místě, myslím, že jsme se navzájem podržely, aby se to dalo zvládnout.“

A pod to se můžu podepsat.

*****

Věnuji báječným spolubydlícím z pokoje číslo 7. Děkuji Vám.